Karate Kid

"Zobleč bundu..., Zaves bundu...Zves bundu a obleč si bundu..." Už som nejaký ten film s J. Chanom videl a trúfam si povedať, že asi prvý krát som zaregistroval niečo ako herecký výkon. Už dlho mu nič tak dobre nesadlo. Bol pritom netradične minimalistický bez jeho obvyklých grimás, takže v tomto u mňa určite pochvala a konečne som po dlhšej dobe počul hudobný doprovod (dosť dobrý sountrack) od Jamesa Hornera. Celkovo som s novou verziou filmu spokojný a slabšie hodnotenia treba brať trochu s rezervou. Je to film skôr do tých 15 rokov a tu by sklamaný nemali byť.-----------Som akýsi plný vnútornej energie "čchi"...Keďže kung-fu je všade, idem na záchod cvičiť...70%. (28.02.2013)

Ale jo, jako takový fajnový guilty pleasure se dá dobře brát. Původního Karate-Kida jsem teda neviděl, ovšem začlenění Jackiho Chana vnímám jako velice povedený tah. Jaden Smith sice je a bude vždy namyšlený harant, co najednou ve finále poráží soupeře, kteří tvrdě cvičí od dětství, ale co na tom záleží. Film nenudí a skvěle odsýpá, a to je pro mě hlavní...90% (01.12.2013)

Urcite mnohi z vas tomuto projektu neverili, tak ako aj ja a mozno ste boli aj mierne prekvapeni alebo aj sklamani, ale mne sa to celkom pacilo. Originalnu verziu KARATE KID (1984) som uz sice dlho nevidel, ale myslim si, ze sa jej tato nova verzia prinajmensom vyrovna. Aj vdaka dedicnemu-hereckemu talentu Jadena Smitha po rodicoch mal film par humornych, ale aj dramatickych situacii, ktore mladsie publikum moze zase nudit - (hlavne dialogove sceny), pretoze sa tesi iba na suboje kung-fu, ale naopak dospelak sa zase nemusi citit ako pri cisto detskom filme, pretoze Ralph Macchio z originalnej verzie bol vtedy o 10 rokov starsi, ako dnesny hrdina Dre Parker. Takze je to celkom mila oddychovka, len netreba od toho vela ocakavat. Prekvapenim pre mna bol neznamy reziser Harald Zwart, ktory natocil komediu RUZOVY PANTER 2 (2009) a preto som mal pochybnosti o jeho rezii... 27.07.2010 ______ Jaden Smith - (Dre Parker) +++ Jackie Chan - (Pan Han) +++ Taraji P. Henson - (Sherry Parker) +++ Wenwen Han - (Meiying) +++ Zhensu Wu - (Meiyingin otec) +++ Rongguang Yu - (Master Li) +++ Michelle Yeoh - (Trénerka Cobry) +++ Produkcia: Will Smith, Jada Pinkett Smith +++ Hudba: James Horner +++ (Videl v kine 27.07.2010) +++ (27.07.2010)

Na tomhle filmu je zajímavý to, že ačkoli je poněkud klišovitý a předvídatelný, přesto funguje, zejména co se týče vyvolávání různých emocí. Karate Kid je tudíž dobrým důkazem toho, proč u filmů nevadí opakování známých příběhů nebo schémat, protože klíčové jsou emoce. A je jedno, jak a čím je filmy navozují. Účel světí prostředky, jak se říká. Proto když se někdy tvrdí, že jde nějaký filmy proti konvencím, neznamená to ve skutečnosti, že jde proti očekávaným příběhovým schématům, ale že jde proti očekávaným emocím. Někteří lidé se dokonce dívají opakovaně na filmy proto, aby ovlivnili své vlastní emoce a posílili nebo změnili náladu, ve které se nacházejí. Faktem je, že Karate Kid nám tímhle důrazem na staré známé emoce na úkor nového příběhu říká možná něco o budoucnosti kinematografie, která do nás bude ládovat emoce přímo přes nějaké matrixovské kabely a příběh k tomu nebude vlastně vůbec zapotřebí. Film tuto myšlenku ukazuje na scéně s ženou a hadem. Zatímco Jaden Smith je toho názoru, že žena kopíruje pohyby hada, Jackie Chan mu vysvětlí, že je tomu obráceně, neboť had kopíruje pohyby ženy. Jaden Smith tudíž spadá ještě do dnešního světa, kde se musí filmaři podobně jako žena přizpůsobovat divákům, kdežto Jackie Chan nastoluje už budoucnost kinematografie, v níž žena diváky přímo ovládá a kontroluje. Jackie Chan mimo to dodá, že být klidný a nedělat nic jsou dvě velice odlišné věci, čímž naznačuje, že nevyprávět příběh ještě neznamená, že film nic nedělá a neprodukuje žádné emoce. Produkuje, akorát k tomu nepotřebuje příběh. Tato naprostá rezignace na příběh tu ale kdysi už byla, a není tudíž ničím, co by mělo kohokoliv překvapovat, neboť kinematografii přinejmenším ve svých počátcích charakterizuje spíše a hlavně dokument (zachycení skutečnosti), experimentování (Jan Evangelista Purkyně), věda (Muybridge, Marey), okouzlení a pouťové atrakce (na úkor narace), populárně naučné aktualitky (hraný zábavný film nemá budoucnost, říkával tehdá Lumière) či animace (ta dle některých není podmnožinou filmu, ale jeho samotným rámcem, dnes ve věku digitální techniky a možnosti modifikovat hranou akci zvláště).Kinematografie nikdy nebyla zamýšlena pro vyprávění příběhů. S příběhy se začalo až později. Tudíž i jejich opuštění by nás pouze navrátilo k počátkům. Nenarativ jsi a v nenarativ se obrátíš, jak by to asi okomentoval Mojžíš. (30.12.2012)

Jedno obvyklé odpoledne na nákupech sebou takhle malý Smith flákl o bulvár v Santa Monice, začal dělat chcípajícího švába a ječet na celé okolí, že až mu bude dvanáct, tak mu papá slíbil hlavní roli, ve které bude vypadat zatraceně kůl a všechny prepubescentní kikiny po něm budou házet svá nevyvinutá rodidla. A že už toho má, kurva, dost, protože dvanáct mu bylo minulý týden, a to ferrari a předčasné povolení řídit si prý jeho negerští rodiče můžou strčit akorát tak do prdele, když už týden měl být filmová hvězda! A jestli prý okamžitě nebude, brnkne na Linku bezpečí a napráší jim, že když hrál toho štěka ve Štěstí na dosah, tak ho jeho zfetovaný fotr ojel v karavanu! A jeho kukuč v kombinaci s předraženými hereckými kurzy na sociálku stopro zaberou! Will se jen zoufale podíval po zastavujících se kolemjdoucích a paparazziích chvatně šroubujících na své Pentaxy teleobjektivy delší než jeho úd, v duchu zalitoval, že si tehdy nevzal kondom a začal horečnatě přemýšlet: Free Willy? (Skoro autobiografické!) Hm, to né. Od té doby, co je strýček Jackson v pedofilním nebi, už by nikdo tak citlivě nezmákl hlavní song k dětskému filmu. Navíc Barack slíbil, že se USA nebude srát japonským velrybářům do kvót, aby mu Toyota nezrušila nájemní smlouvu v Bílém domě. Tak co třeba Home Alone? (Taky krásný sen) Hm, to už vůbec ne! To by mladej mohl přejít z chlastu na drogy a začít roztáčet ve velkém svůj svěřenecký fond, na který musel Will těžce frešprincovat. Áááááá, teď jsem na to kápl! Ve sladkých osmdesátých běžela taková tupá sračka o kung-fu a devítileté děcka z toho šílely... Jak se to jenom jmenovalo???? Mělo to něco společného se zasklíváním oken... JES!!!!! Karate kit, nebo tak nějak. To je ono! Chce to jen trochu úprav. Obtloustlý americký zlý hoch z rozvrácené rodiny by nebyl pro našeho ťutína důstojný soupeř. Co takhle cvaknou výlet do Číny, nakopat prdel pár šikmookým a ukázat jim to pravé americké kung-fu? Grejt aj Dýje!! Nebudeme samozřejmě troškařit! Jako komparz mu pořídíme to nejslavnější čínské gumové Dildo, pana Chena. Už je zteřelý a vezme cokoliv. Tak, a teď už stačí vykrást všechny možné filmy o karate od roku 1980, okořenit to obvyklými klišé, jako např. nějakým tím příběhem o Jeřábovi a Volavce (pozn. autora: Neplést s policejní provokatérkou na staveništi!!) s tklivým životním moudrem v závěru, naflákat do toho pár vrtulníkových záběrů čínské zdi při zapadajícím slunci a všichni ti pojídači Hamburčanů a Horkých čoklů na imdb z toho budou šílet. Junior bude určitě nadšenej a já nebudu muset za Polaňskym do Paříže. *** Ach jo, furt ho má Šááádvel delšího... (21.07.2010)