Odnikud někam

Záblesk naděje v prázdnotě. Zase jsi mi zlomila srdce, Sofie... Tentokrát něčím, co jsem zvyklý hledat spíš v kontemplativní odnoži evropské kinematografie – dokonale čistými emocemi, které nejsou kontaminovány slovy a zamlžené symboly. Andělské bytosti uprostřed prázdnoty, poetické nicneříkání, vydestilovaný lakonismus filmové řeči. Proč hledat slova, když to jiní napsali přede mnou: odtažitý heartbreak. Na takové se nezapomíná! (15.04.2011)

Jedním slovem - nuda. Oceňuji tu pasáž kde se filmová hvězda stará o svou dceru a budují si tak po letech svůj vztah. Co mi ovšem nejde na mysl jsou tichá a nudná místa plná otázek, která na vás křičí v celém filmu a neustále v každé této scéně hledám jeden jediný smysl. Sofia Coppola mě prostě už podruhé velmi zklamala. Nevím zda-li pak má takový ten dar jako její otec, ale já se v tom zatím nedokážu najít. Neviděla jsem sice všechny její filmy - a pokud tak učiním mám silný dojem, že nebudu o nic chytřejší než nyní. Ano Sofia Coppola točí zajímavě a jinak, ale zatím to není nic pro mě. (22.01.2013)

Ta zdlouhavá první polovina nebyla úplně nudná, ale štvala mě a ubíjela. Předlouhé líné záběry namísto střihu, posedlost černým Ferrari, minimální děj, jen uvedení do prázdného hotelového života osamělé celebrity, nesoucí se v podobně prázdném duchu. Pak ale přišla polovina druhá a v té už jsem našel smysl, emoce i krásu, když přišlo na nalezení vztahu mezi otcem a dcerou - díky kterému se ten rozjezd vyplatilo přetrpět a vnímat. Onen zvolený styl jsem (jako jeho odpůrce) nakonec stejně musel ocenit, protože právě skrze něj se dalo nejlépe (a snad jedině) dosáhnout kýženého efektu. Plus s pomocí výtečného obsazení ústřední herecké dvojice. Je to jednoduché, příliš "podpovrchové", místy nudné, a přesto naplňující. (15.01.2011)

To, ze je to istym sposobom recyklacia nielen toho, co reziserka spracovala v svojich predoslych filmoch, by mi ani nevadilo v pripade, ze by tam niekde v pozadi, na urovni intimnych scen preskocil z platna do pritmy kinosaly nejaky pocit, ktory by tomu dianiu dodal v mojich ociach urcitu emociu. Zial, nechalo ma to chladnym a niekde v pozadi som neustale citil pocit, ze to cele bolo viac nutene ako spontanne, resp. zatial co napr. pri Lost in Translation som po chvili zabudol, ze pozeram film, tu sa mi odstupu voci platnu nepodarilo po cely cas zbavit. (19.11.2010)

Presne som odhadol o čo ide a nemám námietku. Režisérke ako Sofia Coppola prajem všetko dobré, opäť mi potvrdila, že patrí k tým tvorcom, s ktorých svetmi dokážem splynúť, mám pocit, že viem presne prečo je každé čo tak ako je, skrátka ich čítam, zdieľam, relaxujem v jedných z najkrajších rozhovorov, aké môže človek viesť - v rozhovoroch vedených cez rozprávanie príbehov. Vrátane tých zdanlivo triviálnych. Nenahradíš! (17.12.2011)