Giulietta a duchové

Typický Fellini, který soustřeďuje svoji pozornost na dekorace, kostýmy, bizarní postavy a obrovské množství symbolů na plátně, zatímco samotný děj je nepodstatný. Do historky ženy v domácnosti, která se vyrovnává s manželovou nevěrou, Fellini zasadil autobiografické prvky. Je to výrazně osobní film. Pro diváka je to pastva pro oči, byť vzhledem k množství snových scén a volnému tempu to určitě není film pro každého. Celkový dojem: 80 %. (17.05.2009)

Líbilo se mi to, ale je to poněkud slabší než to ostatní, co jsem od Felliniho zatím viděl (Zkouška orchestru, Silnice). Je to zajímavá sonda do hlavy jedné ženy a je to plné fantazijních obrazů a snových sekvencí, ale jedna zásadní věc mi tam chyběla a tou byl děj. Ony všechny ty pestrobarevné obrázky nedokážou bavit celé dvě hodiny a tak jsou tu místa, kde ten film prostě nebaví. Jinak to ale opravdu je vizuálně úchvatné a Giullieta Masina je zde opět skvělá. I když se mi ten film nakonec i celkem líbil, na plný počet ho prostě nevidím. 4* (14.09.2019)

Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film. (26.08.2007)

Karnevalové sekvence, pohádková atmosféra a halucinogenní příběh? To zní skvěle, ovšem v praxi to vypadá tak, že tam kvůli stínům nikomu není vidět do obličeje, natřásají se tam zmalované děvky v nevkusných kostýmech a do toho hraje laciná hudba jak od cirkusu. A to vše tak hodinu a čtyřicet minut, zbytek tvoří jakýsi chabý pokus o děj. Podobně jako v Satyrikonu mám problém s tím, že výjevy jsou tak křiklavě nechutné, až mi je nepříjemné na ně koukat (což píše člověk, co dal filmu Pink Flamingos pět hvězdiček). Ranou Felliniho tvorbu mám rád, ale časem se posunul k nesnesitelným dlouhým pestrobarevným ukřičeným filmům plným nevkusných výjevů, které při nejlepší vůli nemohu považovat za umění. (24.04.2012)

Ono se sice tvrdí, že je to ženský protipól ke slavnějšímu "8 1/2", ale nemůžu si pomoct, ono je to prostě jen to samé babrání se v tom samém, akorát je to všechno v úchvatných barvách, které jsou skutečně dokonalé. Nedokázal jsem se ale do filmu dostat a jednoduše mě to nebavilo. Nějaké ty hodnoty se tomu ale prostě vzít nemůžou. (28.05.2015)