Cabiriiny noci

Tak tohle opravdu není Pretty Woman po italsku. Jde naopak o příběh velmi realistický a krutý, současně však prodchnutý optimismem (viz. krásná závěrečná scéna, která se vynoří znenadání ve chvíli, kdy už se všechno zdálo naprosto ztraceno). Giulietta Masina je fantastická a v tomto filmu je dokonce skutečně krásná - a hrozně mi připomíná Bohdalku za mlada (nejen vzhledem, ale i těmi gesty, postavou a vůbec). K tomu připočtěme opět skvělou režii, hudbu a střih - a máme jeden z nejlepších filmů padesátých let. (08.11.2005)

Vedle DARMOŠLAPŮ jsou CABIRIINY NOCI jakousi druhou kosmickou rychlostí mimořádného Felliniho vzestupu do výsostného království svébytného uměleckého světa a podle mého názoru i dosud nedosaženého vrcholu filmového hraného umění. Že toto dílo náleží do širšího proudu italského neorealismu a podává syrový obraz římské periférie i stavu společnosti své doby, se rozumí jaksi samo sebou. Zdánlivá úspornost zvolené metody vyprávění a filmové řeči jen naznačuje a dokresluje to, co jsem již uvedl v první větě tohoto komentáře. Prostá a neokázalá oslava života ženy profesionální lásky, vláčené a smýkané osudem, nesporně ovlivnila - vedle dalších děl téže školy - nesporně českou filmovou tvorbu přelomu padesátých a šedesátých let i následnou vlastní československou filmovou školu. Je to současně brilantní herecké kreace režiséírovy životní partnerky Giulietty Massini. Tehdy třicátnický Fellini i tímto dílem prokazuje svůj nevěřitelný talent a současně oprávněnost naděje, kterou do tehdejšího stále ještě talentu vkládali nejen kritici, ale i početní diváci ve všech významnějších zemích našeho světa. (12.04.2011)

Fellini na mě tímto snímkem zapůsobil úplně stejně jako se svou o tři roky mladší Silnicí, v níž si rovněž hlavní roli zahrála jeho manželka Giulietta Masina. Její herecký výkon je naprosto odzbrojující a hluboce mě zasáhl svou tragikomickou dvojí rovinou - Cabiriiny noci mě díky ní rozesmály i hluboce dojaly (především pak samotný závěr filmu je nesmírně silný). Svůj podíl na nezapomenutelném dojmu z filmu má i nádherná hudba Nina Roty. Fellini byl velký filmař a patří k mým vůbec nejoblíbenějším režisérům. Samozřejmě to ale není film pro každého a většině současných diváků musí přijít jak z jiného světa, což ostatně taky je. Je fascinující, jak se za pouhých 55 let proměnil nejen náš svět, ale i moderní pojetí filmu - už proto má ze "studijních důvodů" smysl koukat na podobné archivní "vykopávky". Jsem vděčný ČT2, že tento snímek (spolu s La Dolce vita) odvysílala v rámci svého cyklu "Velikáni filmu". (16.01.2012)

Ze začátku jsem se do toho nějak nemohl dostat a připadalo mi to celé nějak moc uřvané, ale jak jsem se do toho dostal, tak na mě čekal další dost silný příběh plný podobně silných scén. Především bych zmínil tu v kostele a u kouzelníka, ty mne zasáhly nejvíc, a pak samozřejmě ještě to finále, které je takové smutné a šťastné zároveň, které vlastně říká, že i když se zdá být vše ztracené, naděje pořád někde je a jednou, možná, se ozve i nám. Doufám, že jsem to napsal srozumitelně. Na Silnici to nemá, ale i tak se pořád jedná o skvělý film. 5* (23.11.2019)

Cabiria žije svůj život prostitutky na předměstí Říma s nohama pevně na zemi a zároveň stále "létá" v oblacích a kdesi v koutku duše sní svůj sen o tom, jak změní způsob života. Neustále je srážena na kolena, a přesto vždy vstane, osuší slzy, usměje se a jde dál. Taková je Cabiria v tomto vynikajícím Felliniho filmu. (05.05.2011)