Reklama

Reklama

Seznamte se s něžnou naivkou, fantastickým tenorem, snobskými hvězdami, producenty v tísni, vulgárními blondýnami a "pochybnými dámami z 80.let”. Ti všichni obývají 42. ulici, zpívají nestárnoucí písně Harryho Warrena a Ala Dubina a stepují ve skvělých tanečních číslech Busbyho Berkeleyho, která vnášela lehkost do tíhy hospodářské krize. Zápletka této šarády se bláznivě zamotává, plná bleskových replik a nových tváří: Ruby Keeler (poprvé před kamerou), Dick Powell a Ginger Rogers, a její fantastická čísla (Shuffle off to Buffalo, You're Getting to Be a Habit with Me či titulní melodie) okouzlují dodnes. 42. ulice díky digitálnímu přepisu restaurovaného původního negativu a optické zvukové stopy už léta nevypadala a nezněla tak báječně a zůstává přesvědčivým důkazem, že lidská touha bavit se nikdy nevyjde z módy. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (34)

liquido26 

všechny recenze uživatele

Muzikálová komedie, která není nijak zvlášť vtipná. Jejím vrcholem je velkolepý divadelní muzikál, který během celého filmu zkouší divadelní společnost. Závěrečné muzikálové číslo trvá asi 15 minut, ale bohužel je to jen takový mišmaš pěveckých a tanečních čísel, která nedávají nějaký extra smysl, i když jsou docela výpravná a zdařile natočená. Snímek vznikl ještě před vydáním osudného filmového kodexu, takže si tu užijeme plno záběrů na armádu obnažených nohou divadelních tanečnic anebo třeba v písničce spojení "sexy ladies", což jinak moc ve filmech s této doby není. ()

Webb 

všechny recenze uživatele

[6/10] (Warner Bros.) (Čb. /// Produkce: Darryl F. Zanuck /// Scénář: Rian James, James Seymour podle románu Bradforda Ropese /// Kamera: Sol Polito /// Hudba: Harry Warren /// Nominace na Oscara: Hal B. Wallis, Darryl F. Zanuck (nejlepší film), Nathan Levinson (zvuk)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()

Reklama

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Na 42. ulici jsem zcela postrádal divadelní atmosféru a přitom se tam tak intenzivně nacvičovalo muzikálové představení. Lidé neznalí vlastních jmen se zde němě konfrontovali, reprodukovali slova písní i pohyby tanců, odžívali své nejasné existence a vyvolávali dojem velkého divadelního světa. Každý krok byl však jen úkrokem a od prvních scén se chaotickým děním šířil chlad. Postrádal jsem nadsázku, která by vše zvrhla v travestii, nebo která by, třebas vrcholící milostnou pointou, alespoň nechala explodovat ohňostroj happyendu, či smysluplně vystavěný scénář, který by vážnost, ba osudovost zápletek náležitě vyzdvihl a vpustil diváka do dramatu. Dílčí silné scény, třeba iniciační rozhovor dvou konkurenčních hereček před premiérou (se svou svatební pointou), byly silné, ale až ta závěrečná procházka premiérovou scénou vzkřísila smysly chtivé music-hallu. Rozpaků jsem se prostě nezbavil – a do tance se mi nechtělo. Škoda… ()

Fingon 

všechny recenze uživatele

Nemám rád backstage muzikály. Ať už je natočí Attenborough (Chorus Line), Fosse (All that Jazz) nebo Lamač s Fričem (Růžovým psaníčkem poznamenaný On a jeho sestra), tenhle typ filmů u mně nemá šanci, ať už je sebevymakanější. 42. ulice má na dobu vzniku velmi vychytanou kameru, k čemu to ale je, když mě příběh nudí. Když už muzikál, tak ať už je barevný a spektakulární (můžete namítnout, že Moulin Rouge i Zpívání v dešti jsou taky backstage muzikály, ale tam příběhová složka daleko přehlušuje fakt, že jde vlastně o přípravu divadelního představení). ()

Eodeon 

všechny recenze uživatele

o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy? ()

Galerie (22)

Zajímavosti (18)

  • V době, kdy byl film natáčen, ještě neexistovala technika dabování zvuku. Orchestr tedy hraje po celou dobu mimo kameru, občas je k vidění v orchestřišti. (Karlos80)
  • Ruby Keeler v tomto filmu debutovala. (Pumiiix)
  • Náklady na výrobu činily 380 000 dolarů, tržby pak 5 milionů dolarů. (M.B)

Reklama

Reklama