Ježek

Moc dobře vím, že přesně takové otravně přemoudřelé dívky opravdu existují. A stejně tak i zralé ženy, kterým život moc radostí nepřinesl a tak už dávno rezignovaly na byť i jen maličkou vidinu osobního štěstí. Ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se podobal panu Kakurovi, moudrému elegánovi, který vidí i ukrytou krásu a má dost trpělivosti na to, aby ji vynesl na světlo. Celý příběh je jako jako pohlazení po duši a dává naději, že nikdy není pozdě na zázrak. (22.02.2019)

Adaptace S elegancí ježka, která však pobrala asi tolik elegance jako řádně přerostlý slon v porcelánu. Tam kde je předloha sarkastická, cynická a zábavně filosofická (nikoli však dějová či psychologická co se hloubky postav týče), tak tam je adaptace... No, vlastně doslova a do písmene nijaká, jelikož se mimo jiné ignorují i úvodní tři čtvrtiny knihy. A to co zbylo působí jako špatná parodie na klišé prolezlé artové "sociální sbližovačky". (25.06.2010)

Zcela oproštěna od knižní předlohy jsem si pustila Ježka, ale abych pravdu řekla, dlouho jsem nad tím filmem váhala. Nedokáži přesně říct proč, ale byla jsem moc mile překvapená a prožívala jsem v tom domě 100 minut s lidmi, kteří si byli možná na pohled velmi vzdálení a přitom toho měli spoustu společného. Ano, byl tam moment, kdy jsem měla chuť Palomu seřezat jak nezralé žito a kameru vyhodit z okna, naštěstí to tvůrci stačili do konce vybalancovat tak, že mně to nedá jinak a musím dát té zajímavé holčině, sympatické Renée, mému srdci nejbližší, to přiznávám a nakonec i Kakurovi to nejvyšší ohodnocení. Bylo mně s nimi tak zvláštně smutno, dojemno, měla jsem chuť se tam mezi ně vložit a poradit jim jak se obléknout, učesat (Renée) obejmout Palomu a popovídat si s ní o jejích pocitech a dívat se u čaje o páté s Kakurou na film z dob minulých...... (04.10.2015)

„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav filmu, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického bijáku, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. No, teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa/kočku podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž koukatelný. (01.09.2014)

Já mám strašnou slabost na filmy, kde někdo umře a protože mě to dojímá, tak jim vždycky chci nacpat těch pět hvězdiček, ale tady jsem se trochu zabrzdil, protože až na ten konec je Ježek prostě výborný, ale pouze čtyřhvězdičkový. Skvěle podaná vztahovka z jednoho domu vnímána mnoha očima, postavy, které vám přirostou k srdci a hořkosladká atmosféra, která mi nádherné sedla. (17.02.2016)