Špičák

Film s vyhroceným výchozím konceptem o rodičích, kteří své potomky izolují od zhoubných vlivů vnějšího světa, je na jedné straně podnětný a v mnoha momentech mrazivý, ale současně je příliš okatě strojený a šokantní. Mezi klady filmu patří zpracování bizarního a zvráceného života v inkubátoru rodinného sídla. Bohužel kauzální i logická nekonzistence příběhu a občasná tezovitost při zobrazení diskutabilní moálky rodičů film posouvají více směrem k toužebně skandální podívané pro svět po Fritzlově aféře, které se tvůrci zřejmě snažili vyhnout (alespoň soudě podle nezaujatě strohé formy). (31.10.2009)

,,Vaše matka porodí dvě děti a psa.",,S dětmi si to možná ještě rozmyslím, ale pes už je na cestě." Artové snímky mám rád, ale tomuhle jsem na chuť nepřišel. Záměrně pomalé tempo je ještě podtrženo absencí hudby. Každodenní rituály v rodině magora, kde slova zvenčí, co jsou tabu, dostávají jiný význam, kde rodina drží pohromadě prostřednictvím strachu. Psychologické drama místy okořeněné incestem nebo vyrážením zubů mě příliš nezaujalo. Snad že na téma šikany v rodině existují mnohem lepší filmy, snad že přes míněnou děsivost mi zas až tak hrozný nepřipadal... (28.10.2016)

Dlouho jsem tenhle snímek odkládal a kdybych věděl co z toho vyleze ani bych se do něho nepouštěl. Tenhle film se snaží za každou cenu šokovat, ale nemá na to koule. Je to neskutečně divná a hlavně nudná záležitost. Fotr byl magor a tím pádem i všichni z jeho rodiny. Víc bych to nerozmazával. Nechápu komentář uživatele J*A*S*M - cituji : Tohle v jistým smyslu skoro překonává i ten nechvalně proslulej Srpskej film - konec citace. Jen se chci zeptat J*A*S*M na čem jedeš ? Nechápu jak vůbec někdo může tyhle filmy dávat do spojitosti. (21.04.2020)

Ještě jsem neviděl film z Bakánského poloostrova, který by byl normální :-D ... O Kynodontas jsem si před projekcí na doporučení nic nezjišťoval (thx Rob Roy) a pak jsem se nestačil divit, na co to koukám. Tohle v jistým smyslu skoro překonává i ten nechvalně proslulej Srpskej film. Fakt hodně znepokojivý a hodně sick. Současné žánrové označení je docela dobrým vtípkem. "Mami, co je to kunda?" - "Kunda je velké světlo. Například: Kunda se vypne a Země zůstane bez světla." (23.01.2011)

Řecký klenot Yorgos Lanthimos nejednou představil zajímavou myšlenku, nejednou dokonale šokoval a předložil živočišné momenty. Už ve své domovině rýpal do bizarních a velmi křehkých mezilidských vztahů. A už tehdy testoval, co publikum snese. Vytvořil absurdní svět jedné rodiny, ve kterém vládne autoritativní otec, který jako jediný opouští dům s velkou zahradou a vysokou zdí. Okolní prostředí platí za to zlé a závadné, rodiče kontrolují emoce, koníčky, tužby, názory – prostě vše svých tří prakticky dospělých dětí. Dvou dcer a jednoho syna. Potomci hrají nesmyslné hry, poznávají sexualitu, v momentě ohrožení se učí štěkat, jindy za dobrý výsledek nebo chování dostanou od papá nějaký ten dárek. Ten potlačuje vše, co by mohlo ohrozit cokoliv z toho, co za dlouhé roky pečlivě vybudoval. Jenže pak začne ze své fabriky vozit vetřelce – zaměstnankyni bezpečnostní agentury, která má synkovi roztahovat nohy. Střežený režim se tak začne bortit. Civilizaci popírali už mnozí jiní tvůrci, Lanthimos nic moc nevysvětluje, nezdůvodňuje. A ani nesoudí. Nejde o herecké výkony, jde o fyzické bytí, nejde o dialogy, nýbrž o jakýsi přednes. Postavy zabírá třeba jen od pasu dolů, jednou je nechá fyzicky vyblbnout (hudebně-taneční vložka na oslavě výročí svatby), jindy je nechá nesmyslně jednat. Je to odvážné, chladné, klaustrofobické, divné. Prostě přijměme fakta a nechejme se unášet jinakostí. (24.02.2019)