Melancholie

Namísto komentáře, pár nesouvislých poznámek k tiskové konferenci k filmu v Cannes 2011 LARS VON TRIER, MELANCHOLIA (2011) ______ .. bylo velmi zajímavé sledovat Kirsten Dunst. Nejistá. Plaše se usmívající. Neschopná aspoň zčásti se (city, naladění) ukrýt, aby nebyla tolik vystavená všem těm lačným uším a pohledům. (Bez dalšího: Jaký kontrast vůči Charlotte, ze které vyrostla tak silná osobnost...). Přesto mě párkrát při jejích slovech a reakcích zamrazilo. Když Kirsten zmínila, že s Larsem je herec/herečka ihned připravena na cokoli, neboli jejími slovy "emotionally available". Asi to není správnej překlad. Ale to je jedno. To be emotionally available? Dát všanc kus sebe? Rozjitřená citlivost vůči (vnějším i vnitřním) podnětům? Možná součásti toho, co jí umožňuje hrát, toho čemu musí naslouchat a taky naslouchá, když dělá to, co my, (co nehrajeme v Larsových filmech), nedokážeme - ať už tomu říkáme talent, nebo saháme po jiných jménech. Nebo druhý moment: když Lars promluví o motivaci chování hlavní postavy, Kirsten řekne, že už to Lars řekl za ní, slovy, které by ona nejspíš rovněž použila. Lars reaguje: "Really?" On si z ní jednak dělá trochu legraci, trochu ji provokuje, ale taky dává impuls, protože hned po té Kirsten promluví o tom, co ve své postavě vidí a co z ní cítí... Pozn: Je tohle způsob, tedy znalost jejich citlivých míst, kterým Lars motivuje (některé) herce k tomu, co ze sebe v jeho filmech vydávají? ____ Provokuje to k otázce, která možná z části souvisí s předchozí diskusí. Lars von Trier je tvůrce. Ale stejně tak beze vší pochyby tvoří i Kirsten Dunst. (A jak Lars naznačil, nikoli marně.) Jako divák a příznivec určitého typu filmů jsem jedním z těch, co mají tak rádi a jsou tak spokojeni s tím, když si Kirsten sáhne až na dno toho, co dokáže, když využije vlastní důvěrnou znalost deprese (Lars o Kirsten) a ukáže nám na plátně hodně reálný dotyk s něčím, čeho se sami dotýtak moc nechceme... Jako divák to od ní očekávám. A jsem to teda také já, lačnící divák, kdo jí k těm hranicím postrkuje. Ale jakmile vystoupí z role, sedí třeba na tiskovce, očekávám od ní co? Že bude hezká jako z časopisu, zdravá a inteligentní? Jakoby mohla zůstat tím, čeho se dotýká, a čím v průběhu tvoření prochází, nedotčená... A až se někteří herci/jiní tvůrci ocitnou v takový depresi, že nebudou moct hrát, až začnou chastat a brát drogy - to je pak šmahem, my spracedliví, odsoudíme... Neočekáváme podobně od nejlepšího režiséra na světě, tedy od Larse, že bude točit další filmy, které budou zase jako facka do ksichtu, a znovu nám dají možnost prožít dotek s něčím dost šíleným...? Že se v Cannes opět promění v žoviálního tvůrce, který narozdíl od mnohých ostatních, kteří raději nemluví o ničem, nebo jenom vyhýbavě, z tiskovky udělá nejen všemi očekávané "zpestření", překoná očekávání, atd., ale také mluví o něčem, co sám považuje za hodně postatné. A od některých se pak dočká nepochopení až odsouzení za to, že si dovolí svůj předchozí film věnovat tvůrci, který ho nepřestává fascinovat. Když jako tvůrce inspirovaný dílem někoho jiného, jeho vidění světa a souvislostí přetaví ve své vlastní vidění, je "nikdy nespokojeným davem" nařčen z toho, že "nám" sahá na modly, a sám, údajně narozdíl od Andreje, údajně točí "odpudivé věci". ____ A abych dodržel kolorit: Kdyby Lars o tom, o čem na tiskovce mluvil, natočil film, možná by si za to Zlatou palmu neodnesl, ale dočkal by se takového veřejného lynčování? Když tutéž nebezpečnou myšlenku - že na Hitlera se dá dívat též jako na člověka, ačkoli nám to není pohodlné, a že mezi námi a Hitlerem není žádná nepřekonatelná propast, a že se každý může ocitnout v blízkosti temnoty (proto jej Lars chápe?), jen někteří z dotyku s ní vraždí jiné, jiní sebe, a ještě jiní tvoří filmy, které nám také pohodlné nejsou, ale smíme je milovat i nenávidět - řekne na tiskovce, je z toho v Cannes oheň na střeše... __ (Berte prosím jako zaujatý názor a drzé otázky, na žádnou "pravdu" si nárok nedělám...). (11.04.2016) (méně) (více)

Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. (28.05.2011) (méně) (více)