Letní válka

Mamoru Hosoda v časem skákající dívce předvedl odlehčenou lovestory řízlou sci-fi s hrdinkou plné nezodpovědné, ale sympatické žábovitosti, milostně mile nezkušenou, v sobě se nevyznající. Oč to bylo svěžejší než pevně soudržná rodina tmelená babičkou jež donekonečna opakuje větu: "Ty to dokážeš!" To samo stačí, aby všichni nabyli nekonečnou sebedůvěru, jež jim umožní vyřešit problém, který nezvládají nejlepší mozky všeho světa. Inu, řečeno slovy neklasikem doplněného klasika: "Rodina je základ státu." A celého lidstva. V tomto ohledu se tedy Summer Wars nijak neliší od všelijakých jiných plytkých filmů, jež nutí člověka těmi nejprimitivnějšími prostředky k všeobecnému semknutí, přičemž právě tím, že ono semknutí samo o sobě je vznešené, omlouvá svou sladkobolnou kýčovitost. V druhé rovině film vypráví o zranitelnosti informační společnosti, v níž všemu vládnou navzájem propojené počítače. Pokud se člověk dívá na ztvárnění a fungování zdejšího virtuálního světa jako na jeho metaforu spíše než realistické zpodobnění, nemůže být vyloženě nespokojen. Křídově bílé pozadí vytváří iluzi nekonečného prostoru, křiklavě barevné objekty v něm umístěné pak dávají představu o informačním bohatství a pestrosti binárního univerza. Jen se divák asi neubrání pocitu: "Kde já jsem už něco takového viděl?" A přijde na to, že šlo o záhyby prostoročasu z Dívky, která skákala časem. Nu, podruhé, to ještě není tak docela vykrádání sebe sama. Ale čirá originalita již také ne. Slabé ***. (10.05.2010)

Děj v reálném světě celkem zajímavý, děj na internetu doslova na pikaču. Mě fascinuje, že některým režisérům nevadí točit po logické stránce naprosté kraviny, já bych to nedal. (Bohužel bych nedal ani točení krásných logických filmů, ale to sem nepatří.) Také vtipů se zde moc nevyskytovalo, nejlepší byl asi ten, jak do konce Japonska zbývají dvě hodiny a hrdinové místo snahy s tím něco udělat zasednou k obědu, aby tím splnili babiččinu poslední vůli. (02.08.2012)

Jasně, ke kritickým aplikacím, který by vůbec neměly bejt online (včetně odpalování jadernejch hlavic a ovládání dopravy veškerý městský infrastruktury) i prezidenti přistupujou přes virtuální realitu Oz, takže inteligentní virus napadající účty uživatelů může způsobit totální chaos, zabít spoustu lidí a zničit svět. Linie ve virtuálním světě je naprosto nerealistická a svět zachraňuje rodinka složená ze spousty Mary Sue + jeden kluk/geniální hacker, kterej měl jakože chodit s jednou holkou z rodiny a přijel na návštěvu do rodinnýho sídla. Hádejte jak to dopadne... BTW jde nejspíš o jednu z nejvlivnějších rodin na celém světě. Ve VR dostala logika pořádně na prdel a luštění nerozluštitelný šifry během pár minut s papírem a tužkou (nakonec i z paměti) už bylo totální WTF. A prozradím vám, že to bylo pro příběh hned několikrát naprosto zásadní. Děj je naprosto nezajímavej, hloupej a je jen obzvláštněnej prostředím, ve kterém se odehrává. Animaci a hudbě každopádně nemám co vytknout. (12.07.2013)

Takhle umí rodinnou zábavu namíchat snad jen Japonci. I přes zbytečná klišé se daří vyždímat z rodinné tématiky podpořené velkými nesnázemi v sociální síti nové generace naprosté maximum. Je to ale hlavně díky interakci postav, chytrým dialogům a humoru. Virtuální šarvátky s nebezpečnou U.I. tu jsou až na druhé koleji. Technika tu navíc není jednoduše odsuzována - její zneužití může být nebezpečné, ale na druhou stranu nás dokáže spojit. Mezilidská komunikace platí ostatně za ústřední téma, což dokazuje i geniální pasáž, ve které babička hlavní hrdinky obvolává rodinu a známé a burcuje je k boji s hroutící se infrastrukturou. Mamoru Hosoda podle mě natočil nejlepší anime film za poslední roky a přebírá tak po Miyazakim trůn nejlepšího japonského vypravěče. (11.03.2010)

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím. (14.05.2021)