Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Trochu jsem se obávala, co na nás Thomas Vinterberg vybalí tentokrát. Že to nebude nic optimistického mi bylo celkem jasné. Projev je mnohem civilnější než v pozdějším Honu, jsou tu sice vypjaté okamžiky ale tentokrát žádné lynčování nebo surovosti v přímém přenosu. Jsem na rozpacích. Pokud má někdo neustále potřebu sahat po silně emotivních tématech, tuším nějaké ty boule na duši z dob dřívějších. Jen si nejsem jistá, zda je film tou nejvhodnější psychoterapií. Ani čeští režiséři nás nešetřili a naložili nám pořádnou porci emocí, ale u nich jsem vnímala víc smysl a poselství. V Submariu mám pocit jako by šlo skutečně jen o foukání vlastních bolístek nebou pokus na sebe hodně drsnou formou upozornit. Na depku neotřebuji film, na to mi stačí zajít na třídní schůzky. ()
Ohrožování dítěte, alkoholismus, drogová závislost, duševní choroby a rodičovské selhání, mimo jiné tohle vám nabídne film Submarino, který z velké části zachycuje utrpení hlavních postav. Vinterberg zakládá jádro filmu na charakterech, které se topí ve svém ponurném životě. Časové posuny v příběhu jsou tak subtilní a elegantní, že přechod je jakousi organickou součástí příběhu. A musím říct, že cítím podobnost s filmem Biutiful, který jsem nedávno viděl. Ne tak zcela příběhem, ale postavami a hlavně dávkou ponurnosti. Thomas Vinterberg dosáhl svého vrcholu. ()
Když jsem viděla dva chlapce starající se o dítě, zaplesalo mi srdce blahem. Potom jsem dostala pořádnou facku, vlastně několik facek, a zjistila jsem, že se nemůžu napojit na vůbec nic z toho, co se dál před kamerou odehrává. A když jsem se podrobněji podívala na to, co se tam odehrává, byla jsem neskonale šťastná, že se s tím moje vědomí neumí spojit. ()
Tmavé, syrové a depresivní. První půlka mi přišla možná až zbytečně pomalá a natahovaná stejně tak i několik dalších scén později ve filmu. Celkově by to podle mě chtělo trochu prostříhat a některé postranní děje a situace možná úplně vynechat. Čím víc se ale film blíží k závěru tím víc všechno graduje, tmavne a nabírá obrátky. Až to vrcholí bezkonkurenčním závěrem. Je pravda, že nebýt posledních 20-30 minut, tak by mě film (od kterého jsem čekala tu typickou severskou záležitost) celkem zklamal, ale ten závěr to zachraňuje. Myslím, že ta první část a vůbec i celý snímek zasáhne více lidi, kteří mají sami děti - a protože je nemám - nemohu tvrdit, že by mě tenhle film nějak emocionálně postihl. To co bylo fajn byla atmosféra, hudba a herci- ti byli pro mě milým překvapením. Co se týče hodnocení tak rozpačitě váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec dám tedy hodně silné tři s tím, že mám v úmyslu se k tomuhle filmu vrátit za pár let, pak budu možná hodnotit úplně jinak. ()
Dalsi vyborne drama z nevysychajici severske studny. Velmi depresivni film, ktery me zaujal svou chladnou atmosferou, hereckymi vykony a osudem dvou bratru z kodanske periferie. Miluji filmy s minimem postav a zdanlive jednoduchym dejem a snad nikde na svete neplati tak jako ve Skandinavii, ono "vytriskani z minima maximum". Submarino me natolik zasahnul, ze si ani nejsem jisty, zda ho chci jeste nekdy videt. Vinterbergovi se po Rodinne oslave podaril natocit dalsi skvost. ()
Reklama