Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Ano, seversky syrové, sociálně kritické, "Dogmatické"... ale také zdlouhavé a nudné, protože herci jsou ve svých rolích hodně nevěrohodní a příběh je příliš šablonovitý. Na žánrově podobné nízkorozpočtové nekomerční kousky jsem dlouhá léta chodil do filmových klubů, na Febiofest apod. Ale od jisté doby mě už příliš nebaví a popravdě po nich ani nevzdechnu, mám-li po ruce například nějaký dobrý horror nebo scifárnu. A co se týče filmů z kodaňské periferie (urbanistické i té společenské), mnohem víc mě oslovily rané Refnovy snímky. ()
Typická seveřina. Surový jak podrážka od boty, lidský asi jako odpadkový kontejner v Bronxu a drsný jako skandinávská krajina, která si do každého takového filmu přitáhne svojí těžko nahraditelnou atmosféru. V tomhle filmu se toho děje hodně, ale vše má svůj řád, tím řádem je život takový, který si vybrali dva kluci, co od mala žili s, ve většině případů, na mol fungující matkou. Už jenom díky té laskavosti obou hlavních představitelů jsem si přál, aby to dopadlo alespoň trošku podle mých představ. Dopadlo to nakonec tak, jak dopadá každá severská psychologická perla, tvrdě s realitou a křížkem na funuse, s rukou v ruce po ledově chladných ulicích Kodaně. Ale stojí to za to vidět. ()
Matka dvou předčasně dospělých chlapců by se nikdy neměla přihlašovat do českého fenoménu zvaného Prostřeno! Takový čurbes zkombinovaný s vyčpělým laciným chlastem evokuje leda slabou depresi ze strany diváka, na což Tomáš Vinterberg vsází všemi deseti. Matka vychlemstla vermuth a už si to štráduje kamsi pro dávku. Oba sourozenci se taktéž vydávají do ruchu velkoměsta - konkrétně do sámošky, kde čórujou sunar pro právě narozeného sourozence, jehož matka se raději vydala po "sněhové stezce". Nezbývá mi než smeknout nad někým, kdo v mrazu konzumuje gambáče (a je jedno jestli se jedná o dědky na fotbale či Nicka v Kodani). V závěru je možno vidět pár kilo koksu v kýblu na vytírání, meeting nemeeting v lochu či tumor na ruce (ten nechcete vidět!). Snímek lze přirovnat k flákotě hovězího - je to tuhý a syrový. 68% ()
Trochu jsem se obávala, co na nás Thomas Vinterberg vybalí tentokrát. Že to nebude nic optimistického mi bylo celkem jasné. Projev je mnohem civilnější než v pozdějším Honu, jsou tu sice vypjaté okamžiky ale tentokrát žádné lynčování nebo surovosti v přímém přenosu. Jsem na rozpacích. Pokud má někdo neustále potřebu sahat po silně emotivních tématech, tuším nějaké ty boule na duši z dob dřívějších. Jen si nejsem jistá, zda je film tou nejvhodnější psychoterapií. Ani čeští režiséři nás nešetřili a naložili nám pořádnou porci emocí, ale u nich jsem vnímala víc smysl a poselství. V Submariu mám pocit jako by šlo skutečně jen o foukání vlastních bolístek nebou pokus na sebe hodně drsnou formou upozornit. Na depku neotřebuji film, na to mi stačí zajít na třídní schůzky. ()
Velká dávka deprese z Dánska. Film rozhodně nemá nejoriginálnější téma, přesto ho výborně dokáže na nás přenést. Ta nepříjemnost a jistá zoufalost z filmu doslova sála a pro nás diváky, to není lehká podívaná. Velkou zásluhu na tom má režisér Thomas Vinterberg, který nikdy neuhne stranou a díky tomu jsme vždy v centru dění. Vinterberg své postavy nešetří, ale taky je nesoudí. Sice dělají morálně špatné věci, ale nikdy jsem z nich neměl pocit, že jsou to špatní lidé. Jen měli hodně smůly celý život a nedokázali jí porazit (vztahy, smrt, závislost). Navíc se zde ukáže, že i když se postavy snaží činit dobré skutky, tak se jim to vždy vrátí. Začarovaný kruh plný bolesti a smutku. Submarino je zajímavý a hodně povedený film. PS: Za filmovou výzvu děkuji uživatelce leila22 . ()
Reklama