Gorily v mlze

Výborně vykreslený příběh ženy, které byly gorily bližší než lidé. Ne že bych jí to zazlívala, uznávaný zoolog Bernhard Grzimek řekl, že lidské bytosti by byly podstatně snesitelnější, kdybychom byli bližší příbuzní goril (tvorů striktně vegetariánských a velmi mírných) než šimpanzů. Jako většina životopisných filmů je i tenhle dosti zhollywoodštěný a idealizovaný, ale ve snesitelné míře a formě. (05.07.2007)

Máme tu přitažlivý živočišný druh na pokraji vyhubení, obtížné podmínky života ve střední Africe, statečnou ženu, která neváhá z lásky ke zvířatům obětovat dosavadní život a vzdát se pohodlí civilizace ve prospěch boje za práva zvířat... Může se najít pacholek, který dá za film s takovým námětem pouhé dvě hvězdičky? V mém případě opravdu může. Snímek je totiž dějově řídký jako má stolice po nákaze salmonelou, má přetaženou stopáž, kterou jsem si bohužel prodloužil i tím, že jsem v první půli třikrát usnul a musel příslušnou část filmu absolvovat znovu. Scénář je velmi průměrný a celkově Gorily v mlze vyloženě těží z poselství filmu a mýtu kolem Dian Foessey. Její životní příběh patří přesně k těm romantizujícím pohádkám, které se tak dobře poslouchají tisíce kilometrů od místa děje, a s absencí znalosti reality. Dian Foessey byla ve skutečnosti značně rozporuplnou osobou, kdy scénář sice některé její úlety lehce načrtnul, ale zdaleka nepopsal v celém jejich rozsahu. Byla to sebestředná osůbka, která se zamilovala do goril takovou tou nekritickou láskou milovníka zvířat, který si své miláčky pouští do postele a jí s nimi z jedné misky. O problémy zemí, kde přebývala, se nezajímala a mezi místní komunitou se pohybovala s lehkostí slona v porcelánu. Všudypřítomná chudoba a podvýživa černošských dětí ji vzrušovala mnohem méně než úhyn jediné gorily z tlupy, kterou sledovala. Protože obětovala své vášni osobní život, stala se pro ni ochrana goril posedlostí a vedla soukromou válku s pytláky, na kterou nakonec doplatila. Koncem života se z ní stala v podstatě semetrika, se kterou bylo možné jen obtížně vyjít. Sigourney Weaver svou postavu pochopitelně silně zlidšťuje a vylepšuje. Herečka za sebou měla v té době už pár veleúspěšných komerčních hitů a sklízela tučné honoráře, nicméně, jak už to chodí, toužila po nějakém festivalovém úspěchu a ocenění Akademie. Ty se ale obvykle za hlavní role ve sci-fi hororech nedávají. Hlavní role v autobiografickém dramatu tohoto ražení pro ni byla cílevědomým kalkulem při cestě za Oscarem. Vytěžila z toho, pokud vím, aspoň nominaci. Můj celkový dojem 45 % je ovlivněn vztahem ke skutečné postavě Dian Foessey, byť jí neupírám podíl na záchraně jednoho živočišného druhu. Příznivci Greenpeace a vyretušovaných životopisných vyprávění si klidně mohou přidat dvě hvězdičky. Mimochodem, na smrti Dian Foessey nebylo nic záhadného. Dokonce mám pocit, že vrah je dnes už znám. (21.01.2010)

Nádherný drsný příběh o ženě,která zasvětila svůj život záchraně horských goril. Sigourney Weaver v roli Dian Foessey byla naprosto neuvěřitelná a přirozená. Už od úvodních minut ve vás film zanechá takovou zvláštní depresivní náladu a nejednou se vám při sledování filmu objeví slza v očích. Snímek,který stojí za to vidět. (20.01.2008)

Film o životě ženy která našla svůj smysl, inspirovala obrovské množství dalších žen, mužů - a je úplně jedno, zdali byli ze stejného odvětví či ne. Byla pro ně obrovskou inspirací. Neznám více do hloubky "výzkum", který tam probíhal, ale to ani není podstatné - myšlenka a formát je tak jednoduchá a podle mě pro všechny jednoduše pochopená. Weaver jako skvělá herečka do toho dala zápal, vášeň a touhu převést na plátno touhu ženy, která šla i do rizika ztráty svého života za věc, které věřila... (17.11.2019)

V době premiéry jsem byl z Goril rozladěn a zmaten (začíná to docela příjemně, ale proč ten brutální a smutnej závěr, proč ta ženská ke konci dělá tak šílené věci, že vlastně nevím, jestli ji vůbec mám mít rád, a proč mi pořádně nevysvětlili, jestli víc záleží na vymírajících opicích nebo na hladovějících Afričanech? myslelo si dítě ve mně, uvyklé ideově nalajnované bolševické kinematografii), ale zůstaly mi zaseknuté v paměti jako máloco z konce osmdesátek; po letošním vánočním repete (z DVD pořízeného na popud mé dobré ženy, která film chtěla ukázat dětem) musím hluboce smeknout. Už jen ta absurdní představa, že by dneska někdo vzal hollywoodskou hvězdu na vrcholu slávy, odvezl ji do afrického pralesa, vyšlapal s ní, s šestičlenným štábem a s metráky techniky na zádech bůhvíkolik kilometrů do chatrné horské chajdy a začal tam točit scény zahrnující osobní interakce mezi dotyčnou superstar a občas pěkně rozběsněnými dvousetkilovými primáty, a to všechno jenom proto, aby vznikl portrét jakési podezřelé, před pár lety zamordované ekofašistky se všemi těmi nehollywoodskostmi a nejednoznačnostmi, o kterých píšu v úvodu… V tomhle smyslu představují Gorily obrovský kus nadstandardně poctivé práce a vůbec nezáleží na tom, jestli byla skutečná Dian ještě daleko větší exot. (A ano, běžel jsem si po filmu najít, jak jsou na tom Gorillae beringei beringei se stavy dneska, a potěšilo mě, že daleko líp než tenkrát.) (05.01.2017)