Le Havre

Multikulturní Kaurismäki. Kamerou, hudbou, atmosférou, je to pořád on. ale dějově to byl snad jeho nejnerealističtější film. A jelikož pochybuji, že by to všechno bylo míněno jako vtip, tak se bohužel zklamání nevyhnu. Už v úvodu mě zarazila ta scéna, kdy malý uprchlík uteče policii (i když před nimi pár vteřin stojí a tupě na ně zírá), protože byla podaná strašně směšně. A jak už jsem psal, že by to bylo míněno jako vtip, o tom pochybuji. Tentokrát mě ani tolik nechytla ta Kaurismäkiho typická atmosféra, ani nevím přesně proč, asi tou nízkou realističností nebo větším počtem herců? Nebo proto, že mi nesedlo téma? Ta finální myšlenka je sice hezká, ale filmů o hodných uprchlících, které chce zlý systém vyhostit, vzniklo v poslední době dost a Le Havre k tomuto tématu přistupuje strašně zjednodušeně, snad bych se až nebál použít slovo černobíle. Dobré postavy jsou prostě dobré, zlé jsou zlé, žádná není neutrální a i to je jeden z důvodů, proč tomu všemu chybí realističnost. A abych dával plný počet jenom proto, že ten film je jako pohlazení po duši - sorry, ale jisté chyby se odpustit nedají a když budu chtít pohlazení po duši, pustím si radši Až na konec světa, které mě kdysi nabilo strašně pozitivní náladou, nebo (pokud bych měl zůstat u Kaurismäkiho) Muže bez minulosti. Le Havre bohužel musím zatím označit jako nejslabší Kaurismäkiho film. 3* (26.06.2020)

Tady poprvé můžu říct, že jsem z filmu Akiho Kaurismäkiho nadšen! Po více zkušenostech s Akiho starší tvorbou jsem si poprvé vybral od něj mnohem novější film a vida, už to dávno není žádná undergroundová šílenost typu Calamari Union. Ba co víc, Le Havre má i silný příběh, příběh s velkým srdcem i zajímavým, pořád aktuálním tématem střetu obyčejného člověka s imigrantským uprchlíkem a také se zákonem při dobrém, ale zákonně nežádoucím úmyslu. Je vidět, že Aki má nakoukaného J-P. Melvilla a francouzské kriminálky, takže ani v jeho osobité stylové variaci na spřízněnou tvorbu nechybí zajímavá, svým zevnějším pojetím stylová a charakterově nejednoznačná postava policejního komisaře (výborný Jean-Pierre Darroussin), který budí respekt i strach, ale v rámci svého zásadového jednání umí alespoň v jedné chvíli překvapit nečekaným postojem k problému. I další postavy včetně hlavního hrdiny jsou poutavě napsáné, skvěle zahrané a ani tempo se mi na Akiho výjimečně nezdálo pomalé, zůstal jsem po celý čas sedět jako přikován, přičemž s blížícím se vyústěním graduje nejen napětí, ale i přítomný kouzelný nadhled. Nebýt zde více podivně vyřešených drobností (SPOILERY: jako např. závěr v nemocnici a nepochopitelnou větou sestřičky, která nejdřív připraví návštěvníka na nejhorší, aby záhy Marcel zažil překvapivý šok / drobná příhoda se žehličkou, kterou Marcel tak neobratně pokladá zpátky a komisař na tak podezřelý úkon půl metra od sebe ani nezareaguje? / kde ten kluk vzal 10 € i to vajíčko, když to Marcelovi vrátil coby dluh? KONEC), tak možná jdu i do plného počtu. Jen mě nejdřív udivil pohled na žánrové zařazení, podle něhož to má být romantická komedie, a kde např. žánr krimi není uveden. Ale ten film lze vnímat různě... on to vlastně byl takový obyčejný příběh o chlápkovi a jeho neobvyklých zážitcích, zatímco jeho žena trávila čas v nemocnici. [85%] (02.10.2022)

Aki Kaurismäki který nemusí zítřky a miluje včerejšky se důmyslně zhostil tématu imigrantů. Nabídl film s nádechem starých časů o smutné realitě, zahalené do humanistické pohádky. Černá groteska postavená na známých outsiderech bránících lidské hodnoty, nabízí naději a předkládá východisko. Přístavní čtvrť Le Havre poskytuje útočiště postavám ze sousedství, které vyznávají pravé přátelství, dokáží spojit síly a společně bojovat za svobodu. Le Havre si lze okamžitě zamilovat, protože dokáže vnést radost do všedního dne. Doporučuji navštívit na letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde bude Aki Kaurismäki a jeho filmy k vidění. (07.07.2011)

Aki Kaurismäki má své typické vidění světa (a svého stálého kameramana) a díky tomu i Le Havre vypadá, jakoby bylo kousek od Helsinek. Skoro až pohádkově laděný sociální příběh se sice odehrává v současnosti, ale ta působí (snad až na obuv běžných smrtelníků z pohledu čističe bot) jako naprosté retro. Což je v pořádku, protože tak je film i natočený. Velmi mě bavila postava komisaře v podání Jean-Pierra Darroussina. V optice uprchlické vlny léta 2015 to sice už nevypadá tak dokonale pohádkově bezstarostně, ale to je zcela nefilmová poznámka. (22.09.2015)

Česká televize (kanál Art) vysílala tento film se zcela jasným záměrem: ukázat, jak přítomnost cizince zkvalitňuje mezilidské vztahy, jak společné úsilí při péči o cizince přesahuje ve vzájemnou péči o ně samé. Ovšem, jedná se tu pouze o jednoho cizince... Tenhle pohádkový příběh, ve kterém se (opět záměrně) zdaří všechno na co se sáhne, je natočen s velkým řemeslným fortelem, jak jsme u Kaurismäkiho zvyklí. Ale jak říká gudaulin **, všechno nám to nějak zestárlo (nejen odjakživa nehezká Kati Outinen, ale i Jean-Pierre Léaud, který byl odjakživa hezký) ... Pozn.: film mi navíc připomněl jeden verš ze Španělska 16. století (zdroj jsem na internetu nenašel, myslel jsem na Lope de Vegu). "Quien tiene moro tiene oro" (kdo má černocha, ten má zlato). Ovšem tehdejší situace byla z gruntu jiná. (24.09.2015)