Banáni

Dalších bláznivá komedie z dob kdy Woody Allen začínal. Stejně jako ve Spáčovi, Lásce a smrti nebo Seber prachy a zmiz, i tady jde o sérii na sebe příliš nenavazujících gagů, z nichž některé jsou slabší, jiné úsměvné a najde se i pár vynikajících. Třeba scéna kdy Woody nenápadně kupuje pro armádu rebelů 700 sendvičů a dalamánek, nemá chybu. A odkaz na Křižník Potěmkin mě taky dostal. Tenhle film ve skutečnosti není moc politická satira, ale spíš bezstarostná fraška, která se shodou náhod odehrává i v Jižní Americe. A myslím, že vůbec ne špatná fraška. - "Tak si říkám... byl jste někdy v Dánsku? - Byl jsem... ano, ve Vatikánu - Ve Vatikánu? Ale to je v Římě. - No, v Římě s tím měli takový úspěch, že se rozhodli otevřít ještě jeden v Dánsku." (29.05.2005)

Banáni jsou předzvěstí Zeliga a Spáče, nebo-li chrlení satiry na vše možné, co se Fidelovi Woodymu za těch předchozích 35 usadilo v hlavě. Předně ale nejde o nastolení lepších poměrů, socialismus sovětského typu Woodyho nikdy netrápil, nakonec on zaznamenává kulturní a historické reference v povrchní rovině aneb když tomu nerozumím, budu se tomu vysmívat. Woody Allen vám klidně vyjmenuje 50 filozofů, ale maximálně o 2-3 dovede hovořit více jak deset minut. A v neposlední řadě by si měl vzít příklad z hára tehdy mladistvého intelektuála SLYho, který se filmem mihne. Protože vlající sláma kolem Woodyho uší nemá z hlediska kadeřnictví obdoby. (24.01.2008)

„Vzpomínám, když jsem byl ještě kluk, tak jsem jednou ukradl porno tištěné Braillovým slepeckým písmem. Mnul jsem ta neslušná místa.“ Woody přesně v té tvůrčí a herecké poloze, v jaké ho mám nejradši (co do kvantity ale i kvality humoru bych film zařadil hned za nepřekonatelnou Lásku a smrt). Banáni jsou opravdu bravurní směskou satiry a komedie. Kriticky narážejí na poměry v USA (předvádění stroje, tlumočník, operace), „banánových“ zemích (popravy, převrat, výcvik), média (úvodní reportáž, kostelní reklama na cigarety, svatební zápas v ložnici), soudnictví (znamenitý proces!), FBI (vyslýchání obžalovaného, ochrana státníka) a mnoho dalších oblastí, přičemž si neberou žádné servítky (fajn jsou také absurdní scény jako večeře, objednávka, telefonování, romantika u vody či los). Jak už to tak u Woodyho bývá, tak samozřejmě krom zábavných situací jako takových nechybí Banánům také pořádná porce hlášek, vtipné monology a dialogy (Allen neopomněl ani trochu té filosofie, a to ve scénách s přijímáním/dáváním a láskou). Film příjemně rychle uběhne, fajn je také hudba a jako třešnička na dortu se zde objeví mladý Stallone. Hodnotím poměrně jasným plným počtem. „Byl jsi někdy v Dánsku?“ – „Byl jsem v... ano, ve Vatikánu.“ – „Ve Vatikánu? Ten je v Římě.“ – „No, v Římě s tím měli takový úspěch, že se rozhodli otevřít ještě jeden v Dánsku.“ (09.01.2014)

J. Edgar Hoover? The New Testament cigarettes? Woody Allen ve své nejbláznivější podobě - vtípek za vtípkem, kupící se absurdity brané jako samozřejmost, satirické podtóny. Zkrátka všechno to, co na Woodym mám tak rád. V té době by Allen dost dobře mohl tvořit jako obdoba Monty Pythonova létajícího cirkusu, akorát určeného pro americké publikum. Ztřeštěnost některých situací totiž nezná mezí, za všechny jmenujme inaugurační proslov "svobodu milujícího" prezidenta s novými pravidly, skoro až surrealistickou scénu hraní souboru bez nástrojů následující po problémech s účty u oficiální večeře nebo svatební noc v přímém přenosu... "Nechci dosáhnout nesmrtelnost svým dílem, ale tím, že neumřu." Toť známý výrok Allena, nicméně můžu jej ujistit, že tímto dílem dosáhl alespoň prodloužení mnoha jiných životů. (15.12.2010)

Davem shromážděným před parlamentem se prodírá člověk a tvrdí, že je z americké televize (mimochodem jde o skutečného sportovního komentátora Howarda Cosella). Právě byl spáchán atentát na El Presidenta, jenž leží na schodech parlamentu a Woody nás „šokuje“ hned v úvodu, jelikož muž-reportér do mikrofonu říká: „Budu se snažit prodrat se k němu davem a dostat z něj poslední slovo.“ Když zjistí, že na otázky již neodpoví, obrátí se k osvícenému vůdci Vargasovi. Ten vyjádří svou radost nad svržením tyranie a slavnostně slibuje, že zakáže noviny a nemilosrdně potlačí jakýkoliv odpor. „Hodně štěstí, excelence,“ dodává Howard. Začátky Allenovi režie stojí za to. Byl neomylný i tehdy – je vidět jistější ruka a další postava věčného smolaře. A zcela apolitického. Zamiluje se do sličné politické aktivistky („Nejde o to, že jsi malý a ne moc chytrý. A že máš zkažené zuby.“) a satira Banáni se více blíží k realističnosti v Allenově tvorbě. Prostor dostávají i další klasická témata – problematika manželství, profese, kariéry.. a rovněž i další z nastupujících Allenovských zbraní – brilantně zvládnutý dialog (dvě postavy, obě mluví či mlčí zároveň). (08.01.2006)