Zvuk hluku

Pokud jste již unaveni všedním Hollywoodským popcornem a chtěli by jste vidět něco extravagantního, vtipného a vkusného tak rozhodně tento snímek. Zvuk hluku je prostě originální snímek, ke kterému by jste jen velice těžce (a myslím že i tak by to bylo marný) hledali podobný film. 95%. (23.08.2011)

Ačkoli obyčejně bývám nakloněná nejrůznějším úletům, tentokrát mám menší problém s určitým drobným, leč nepřehlédnutelným nereálným prvkem, který do děje vnáší hlavní hrdina. Jako by v závěru jeho motivací nemohla být docela obyčejná a lehce pochopitelná touha vrátit úder ... po všech těch letech, kdy byl vystavený téměř nepřetržitému hudebnímu teroru. Možná by to bylo přízemní řešení - ale já bych se s ním spokojila. Nemusela bych řešit, nakolik mám akceptovat sluchovou anomálii, která do příběhu absolutně nezapadá ... a na vtipnosti mu taky nepřidává. Snímek je díky ní sice velice originální, ale zároveň trochu rozpolcenou záležitostí, která je možná víc podobenstvím nežli hudební krimikomedií. Může se vám zdát naprosto geniální stejně jako lehce dementní, přičemž možná víc než jindy záleží i na vašem momentálním rozpoložení ... 2,5* ----- Na závěr bych tady měla jeden vzkaz ... pro Amadea: Muzikanti odcházejí i přicházejí - a obchod s hudebními nástroji taky neustrne na jednom místě. Město zkrátka neumlčíš ... ;-) (09.12.2013)

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75% (28.03.2011)

Originální, dynamický, svého druhu jedinečný experiment, který se jen tak nevidí. ALE: Ač určitý filmový manifest alternativního umění, natočený je tak moc nealternativně. Konvenčně. Navíc žánrový mišmaš. ~ Mimořádně zajímavé pasáže střídají hluchá místa, jako celek mně Sound of Noise přijde poněkud nekompaktní, možná i chaotický. Navíc zvolený způsob oslavy alternativy je z mého pohledu násilný, navíc se bere moc vážně. Nemám rád terorismus, proč bych měl mít rád hudební terorismus, přestože chápu, že je vše myšleno v nadsázce a jako protest proti současným konvencím. Stejně jako nemám rád ovlivňování lidí, násilné vnucování čehokoliv komukoliv, nebo omezování druhých svými potřebami či vkusem apod. V tomto smyslu mám s filmem problém. ~ Přestože alternativní kulturu upřednostňuju před masovými záležitostmi, zde bych naopak soucítil s komisařem Amadeem a dlouho si pak vychutnával to slastné mírumilovné ticho, jež se místností rozprostře po skončení filmu. (10.05.2012)

Ne, žeby svérázní hudebníci vyplnili má postupně vybudovaná očekávání naplno, tedy třetí číslo mi ve finále připadalo jako menší, postavami nepřiznané fiasko (ale můžou za to i jejich zbabělí protivníci z orchestru uvnitř sálu, kteří kdyby pokračovali ve hře, dali by vzniknout teprve velkolepému prodlouženému dvojkoncertu :)), ale jinak... SUPER, VÁŽENÍ! U současné komedie se mi jen velmi zřídka přihodí, že by mě některá z nich takto nahlas rozesmála a přivodila chvílemi téměř nekonečný výtlem. Projekt neobyčejné hudební skupiny účinkující ve filmu hýří skutečně neobyčejnými nápady, zvláště první dvě nečekaná vystoupení v nemocnici a v bance představují jedinečnou performanci toho snad úplně nejlepšího vytěžení ze zdejšího námetu, který již sám o sobě dokáže snadno nabourat představu potenciálního diváka ve smyslu, že vše zajímavé na plátně už dávno spatřil. Jenže Švédové na poli komedie rozhodně nezahálejí už pár desetiletí, dokážou pořád kráčet o krok vpřed a vtipným způsobem rozehrát nápady vylovené z jinde nedosažitelných balíků ze studnice nesmírně originální invence a absurdity, tentokrát čerpající z hudebních rytmů, zvuků a neotřelé vzpoury proti konvencím, že prostě žasnu... a zároveň mám během toho filmu i po něm úžasně pozitivní náladu. Zvuk hluku zůstává nápaditou komedií až do konce a přizpůsobuje tomu i závěrečné vyústění, které naštěstí nekráčí v aktuálně populárním trendu proměnit téměř každou komedii dřív či později na drama. Tady se hraje (a doslova hraje) se stejně chytlavým nadhledem a rytmem až do konce. Většina herců je též sympatická a Bengt Braskered coby detektiv bez hudebního sluchu zajišťuje zábavu i mimo největších zážitkových (hudebních) atrakcí filmu, ke kterému se jistě budu rád vracet. [90%] (22.05.2023)