Naše bláznivá rodina

,,Mohu si půjčit ty tvoje bílé boty?   --- ,,Které?'' ---- ,,Ty co mám na nohách ! '' -----Tohle byla velmi příjemná komedie o níž jsem doposud neměl tušení. Třináctiletá Jana, vlastními slovy vypráví příběh o své rodině, což nutně působí samo o sobě komicky. Svět malé dívky, kde lecos ještě nechápe, ale cítí se být už dost stará všechno chápala to prostě nabízí. Starší patnáctiletá sestra, je samozřejmě úplně pitomá, rodiče se hádají a klidnému ovzduší ani moc nepomáhá babička žijící s nimi v bytě. Leckomu z nás čtyřicátníků to už asi ani nepřijde při vyprávění vtipů o tchýních na mysl, ale naši otcové s nimi leckdy netrávili jen vánoční návštěvu. Často s nimi žili v cimrách 2+1 a někdy ani to ne. Šedesátá léta, bytová krize, do masivní stavby panelových sídlišť ještě bylo daleko... Obzvláště v centru velkých měst. Krom celkem vtipného podání celého filmu se mi na něm líbilo i to léto roku 1968 v Praze. Móda, provoz v ulicích, mezi tehdejšími auty se ještě leckdy míhaly předválečné veterány v podobě Aerovek a Tatrovek, polodivoká byla náplavka podél Vltavy, baráky byly podepřené masivním fortelným dřevěným lešením (ne proto, že se opravovaly, ale aby nespadly!) .... Šlo na mne z filmu smutno, když jsem si uvědomil, že po té teplé sluníčkem vyhřáté dlažbě už za chvilku budou ne ve filmu, ale skutečně chrastit pásy ruSSáckých tanků a že po té dlažbě poteče krev našich lidí. Jsou tam vlastně zaznamenány poslední okamžiky svobodnějšího žití v iluzi, že socialismus může mít i lidskou tvář...  A uvědomil jsem si ještě jedno. Celkem často je spousta komedií točena o tom, jak se dítě bojí rozvodu svých rodičů a tak kuje plány jak tomu zamezit. Již ten sám strach je leckde podáván jako to humorné a nejinak je tomu i zde. Jenže vcítíme-li se do toho dětského světa, nenajdeme tam ani píď humoru. Je tam, nejistota, zmatek, hrůza, obzvláště pokud si něčím podobným nějaký spolužák už prošel a pak vyprávěl ve škole kamarádům o rozvodu... A tak ač jsem se celý film usmíval, jsem měl ke konci (a je to moje vina) takové posmutnělé pocity. Kupodivu film skončí překvapivě jinak než Jana čeká, ale divák tuší .-). Takže chroupu 3 kostky cukru bridž i když se po něm tloutne a kazí zuby.  * * * (07.01.2023)

Taková (ne)normální rodinka. Události všedního dne pohledem dvanáctileté dívky, která si začíná uvědomovat proměnlivost mezilidských vztahů, křehkost lidských bytostí a jejich touhu po lepším, krásnějším životě. Námět i scénář Jana Procházky ovšem nijak nemoralizuje, nevychovává, ale také své postavy neromantizuje a nelakuje narůžovo – silně groteskní nadsázka je zcela zřejmá, což je patrné především v hereckých výkonech. Škoda, že film je to zapomenutý a zcela opomíjený, rozhodně má čím pobavit i dnes, po dvaapadesáti letech. (15.09.2020)

(celkem poprávu) pozapomenutá ptákovina o trhlé rodině, kde všichni nosí brýle (samozřejmě nulové; galerie). Celé je to dost sterilní a nudné, přemoudřelá hlavní hrdinka není moc sympatická, a její starší sestra, na níž jedině stálo za to spočinout zrakem, tam nedostala moc prostoru (mělo to být o ní, kruci :P). Od Procházky a takového obsazení by člověk čekal opravdu víc, možná výsledek poškodila nucená výměna na režisérském postu. A možná hodnotím příkřeji jsa otráven tak zmarněnou příležitostí dát na plátně prostor skutečným brýlím. Zde některými obdivované úžasné chytrosti scénáře jsem si každopádně nějak nevšiml. (19.09.2007)

Film z dob, kdy se u české veselohry zasmál. Dějově to sice nebylo nic výjimečného, ale skvostem jsou hlášky malé Jany, zvláště ty psané v Deníku; škoda, že se je člověk nestačil opsat, Janu Procházkovi se skutečně podařily. Komedie jistě trochu nadsazená, stálé Janiny úrazy, maminčina nešikovnost, ale zároveň suverénní řízení vozidla (tady snad hned na začátku byly nejlepší vtipy), trošku se to ztrácelo ve chvíli, kdy děvčata špehovala rodiče. Ale čtyři hvězdičky si film zaslouží i díky výkonům J. Jiráskové, V. Menšíka a J. Šejbalové. (30.10.2016)

Kdyby dění filmu nebylo komentováno tou nesympatickou, nehezkou, neustále vážně se tvářící holkou v onom vykalkulovaném naivním stylu, o kterém si scénárista pošetile myslí, že zaručeně dospělé diváky pobaví a trochu dojme, kdyby se nepoužívaly poněkud prvoplánové laciné rekvizity ála brýle pro všechny, mohl to být velmi dobrý film ve stylu Homolkových. Ten konec byl také dost předvídatelný. (04.03.2012)