Nic nás nerozdělí

Momentálně mě nenapadá jediné slovo, kterým bych vyjádřila to jak se cítím.. snad jen, že jsem citově vyčerpaná. Věděla jsem, že si popláču, ale že propláču skoro celý film? Na někoho to může působit jako citové vydírání, ale já jsem ani na vteřinu neměla pocit, že by ty slzy ze mě film doloval. Troufám si říct, že síla tohoto filmu nejvíce spočívá v hereckém obsazení. Neumím si totiž představit, že by ty prázdné tváře, výrazy v obličejích, zoufalství, naději a pláč zahrál kdokoliv lépe. Scéna s Ewanem a telefonem se mi nadobro vryje do paměti. A nedá mi to, ale musím zvlášť pochválit výkon malého Toma Hollanda, který mi vyrazil dech tím, jak dokonale zahrál roli malého dítěte, který musel během jedné vteřiny rychle dospět. The Impossible je opravdu srdcervoucí, i když je to jedno velké klišé. Ale komu to vadí, když do sebe vše tak krásně zapadá? Připravte se na pořádnou vlnu emocí a hlavně... nezapomeňte kapesníky. (10.01.2013)

Z provedení katastrofy jsem odkopanej, je to ukázka, kolik dobrý filmař dokáže i bez armády kompjútrů jen prací s perspektivou a způsoby snímání. Pro mě zcela rovnocenná záležitost s potopením lodi v Pí a jeho život podmáznutá blátem a krví. Jinak - vždycky mě zajímá, zda je "skutečný příběh" jen alibi pro omluvení obvyklých schémat a klišé, nebo zda filmař dokáže z katastrofy vytáhnout něco víc než jen pár notoricky známých ponaučení o křehkosti člověka a síle lidství (poslední, kdo mě fakt uchvátil, byl Danny Boyle a jeho skalní amputace). Nic nás nerozdělí pro mě v klíčových momentech sklouzává do nepokryté exploatace, z níž jsem záhy ztratil veškerou diváckou rozkoš (někdy jsem váhal, zda je ta přepjatost ještě míněna vážně - zvracení řas a krve, které mimoděk vypadá jako scénka z béčkového hororu). Chci vidět něco víc než jen to, co znám z dokumentů a zpráv, byť je to oděné do mistrné formy. Ale řeči o hvězdách a melodramatické míjení jsou jako by z jiného moře než ta realistická vlna špíny, která mě na začátku proti mojí vůli tak brutálně strhla. Pro Bayonu mám vlastně spíš jen slova respektu, ale vážně by si měl dát pozor na to bezelstné podléhání očekáváním "žánru". A zkusit kopat hloub, protože tenhle film je vlastně jen "katastrofickou turistikou", kde všechno vyřeší harmonická láska... a dobré pojištění. (30.01.2013)

Druhé setkání Ewana McGregora a Naomi Watts na filmovém plátně je o poznání kompaktnější, než jejich první spolupráce. Může za to především silné téma, které sice neustále sklouzává k citovému vyděračství, ale nikdy se jím naštěstí úplně pohltit nenechá. Jedni to budou oceňovat, jiní zatracovat. Příběh nám samozřejmě není neznámý. Rodinka v Thajsku stihne tak akorát rozbalit vánoční dárky, udělat pár temp v bazénu u luxusního hotelu a čekat na ničivou vlnu tsunami, která ji rozdělí. Až po zkrácené expozici se tak začneme dozvídat, co je tahle rodinka vlastně zač. Důraz na naturalismus je patrný (zraněná matka plácající se v bahnité vodě, její bolestivé podvodní vláčení nebo šplhání na strom), stejně jako patos a neuvěřitelné náhody, které pětičlennou rodinu postihnou. Naštvat může i „přerod“ nejstaršího synka, který s přibývajícími minutami dostává lekci z rodinných hodnot, které na počátku lehce zpochybňoval. Na druhou stranu diváka potěší, že (přiznejme si) triviální scénář nezneužívá zdlouhavým zobrazováním sílu tsunami (vyhneme se i detailním studiím mrtvých těl – nahrazeno vyrovnanými oběťmi zabalenými v prostěradlech). Herecky vévodí maskéry vymazlená Naomi Watts, která na sebe svým fyzickým utrpením jednoznačně strhává pozornost kdykoliv se objeví na plátně. Oscarová nominace zasloužená (samotná cena by ale už ve správných rukou nebyla), španělského talenta Bayonu hlídat!! (25.01.2013)

No konečně nějaká letošní "oscarovka", která má především srdce a je lidská. Byla jsem připravená na spoustu patosu a klišé, k mému velkému překvapení se však přesně tomuto režisér Juan Antonio Bayona do jisté míry dokázal vyhnout a vsadil spíše na realističtější a hlavně syrovější pojetí. Film, který nám opět připomíná, že na této planetě stále vládne příroda, je smutné, že podobné katastrofy lidstvo potřebuje, aby se alespoň občas dokázalo spojit, najednou nezáleží na barvě pleti, nebo národnosti, ale jde o to, že každý jsme živá bytost. Je jasné, že se na určitých místech musel poupravit scénář ku prospěchu filmu (scéna v nemocnici přece musela mít v sobě nějaké napětí), ale co na tom když mně tekly potoky slz, neměla jsem však pocit, že je někdo ze mě násilně ždíme. Režisér si zaslouží pochvalu za samotné zobrazení tsunami a vynoření Naomi je dokonalá ukázka znázornění okamžiku vítězství jednoho člověka. Celkově Naomi Watts je výborná a právě ona dost snímku přidala na jeho intenzitě. Není to dokonalý film, ale dojmout musí zákonitě každého. (09.01.2013)

Bayona hned zkraje zužitkovává svou předchozí zkušenost s hororovým žánrem. Znejišťující hudební motiv a způsob snímání (podhled z hlubin) mění pokojnou mořskou hladinu ve zlověstnou nestvůru, která se v nestřežený moment může probudit k životu. Rychle se valící, celé plátno vyplňující vlna dělá z pána tvorstva bezbranné stvoření. Zbaveny možnosti kamkoli uniknout nejsou jenom postavy, utéct nemůžeme ani my. Díky burácivému zvukovému efektu jde z hlediska viscerálního prožitku o jeden z nejpůsobivějších obrazů zkázy, které jsem v posledních letech v kině „zakusil“. 3D brýlí paradoxně nebylo třeba. ___ Poté, co nás společně s postavami semele neovládnutelný přírodní živel, film se z katastrofického spektáklu hladce přelije v rodinné melodrama. Ukázku brilantních speciálních efektů střídá zarputilé herectví tělem i duší. Naomi Watts exceluje a ze všech si vytrpí nejvíce (možná proto, že tomu tak bylo i ve skutečnosti, možná proto, že je žena a jde o melodrama). Skvěle, bez nadbytečných slov a citových výlevů, jí sekunduje Tom Holland, který je ve své roli usazený dokonce lépe než McGregor, na němž je očividnější, že své vypjaté emocionální stavy jenom hraje. ___ Proměna v chování nejstaršího syna ukazuje, jak drasticky může podobná krajní zkušenost zatřást s vaším hodnotovým žebříčkem. Materiální výdobytky jsou náhle zbytené, z plechovky coly se stává cenný poklad a děti již více nemohou spoléhat na to, že dospělí vše potřebné obstarají. Dosavadní vztahová hierarchie byla rozbita, role prohozeny. ___ Prostá myšlenka o významu rodinné soudružnosti a vzájemné pomoci je důsledně, byť s (pochopitelnými) sklony k melodramatickému excesu, všita do narativu, díky čemu nabývá oživování osm let staré historie na naléhavosti. Nač si něco nalhávat, jediný, kdo nám v případě skeptiky prorokované ekonomického (či jiného) kolapsu pomůže, budou naši nejbližší. ___ Hlavní napětí filmu je vytvářeno oddalováním momentu shledání roztroušených členů rodiny. Opětovné nastolení počáteční harmonie předpokládáme už z logiky žánru melodramatu, čeho si Bayona byl zřejmě dobře vědom a dělá maximum, aby nás znejistil, zda opětovné stvrzení statu quo nenastane příliš pozdě. Nepřekvapiví pak, že emocionální vrchol filmu má podobu v prostoru mistrně rozvrženého „míjení se“ několika postav. ___ Troufám si tvrdit, že takhle emocionálně kompaktní, suverénně zrežírované a výsad velkého plátna naplno využívající melodrama tady nebylo přinejmenším od Titanicu. 80% Zajímavé komentáře: Sandiego, ScarPoul (30.01.2013)