Nic nás nerozdělí

No konečně v té záplavě suchých, vykalkulovaných lapačů cen film, kterému zůstalo srdce, takže si ho člověk užije i bez teoretického analyzování. Strašnej doják. Intenzivní, skvěle natočený (scéna tsunami!) a v závěru dojemný jak dlouho nic. Samozřejmě je to občas až moc viditelně upravené pro potřeby filmového scénáře (náhodné hromadné setkání mi tak trochu připomnělo podobně vykonstruovaný telefonát z Arga). Ale co už, když to tak skvěle funguje. (06.01.2013)

Momentálně mě nenapadá jediné slovo, kterým bych vyjádřila to jak se cítím.. snad jen, že jsem citově vyčerpaná. Věděla jsem, že si popláču, ale že propláču skoro celý film? Na někoho to může působit jako citové vydírání, ale já jsem ani na vteřinu neměla pocit, že by ty slzy ze mě film doloval. Troufám si říct, že síla tohoto filmu nejvíce spočívá v hereckém obsazení. Neumím si totiž představit, že by ty prázdné tváře, výrazy v obličejích, zoufalství, naději a pláč zahrál kdokoliv lépe. Scéna s Ewanem a telefonem se mi nadobro vryje do paměti. A nedá mi to, ale musím zvlášť pochválit výkon malého Toma Hollanda, který mi vyrazil dech tím, jak dokonale zahrál roli malého dítěte, který musel během jedné vteřiny rychle dospět. The Impossible je opravdu srdcervoucí, i když je to jedno velké klišé. Ale komu to vadí, když do sebe vše tak krásně zapadá? Připravte se na pořádnou vlnu emocí a hlavně... nezapomeňte kapesníky. (10.01.2013)

Druhé setkání Ewana McGregora a Naomi Watts na filmovém plátně je o poznání kompaktnější, než jejich první spolupráce. Může za to především silné téma, které sice neustále sklouzává k citovému vyděračství, ale nikdy se jím naštěstí úplně pohltit nenechá. Jedni to budou oceňovat, jiní zatracovat. Příběh nám samozřejmě není neznámý. Rodinka v Thajsku stihne tak akorát rozbalit vánoční dárky, udělat pár temp v bazénu u luxusního hotelu a čekat na ničivou vlnu tsunami, která ji rozdělí. Až po zkrácené expozici se tak začneme dozvídat, co je tahle rodinka vlastně zač. Důraz na naturalismus je patrný (zraněná matka plácající se v bahnité vodě, její bolestivé podvodní vláčení nebo šplhání na strom), stejně jako patos a neuvěřitelné náhody, které pětičlennou rodinu postihnou. Naštvat může i „přerod“ nejstaršího synka, který s přibývajícími minutami dostává lekci z rodinných hodnot, které na počátku lehce zpochybňoval. Na druhou stranu diváka potěší, že (přiznejme si) triviální scénář nezneužívá zdlouhavým zobrazováním sílu tsunami (vyhneme se i detailním studiím mrtvých těl – nahrazeno vyrovnanými oběťmi zabalenými v prostěradlech). Herecky vévodí maskéry vymazlená Naomi Watts, která na sebe svým fyzickým utrpením jednoznačně strhává pozornost kdykoliv se objeví na plátně. Oscarová nominace zasloužená (samotná cena by ale už ve správných rukou nebyla), španělského talenta Bayonu hlídat!! (25.01.2013)

Režisér je velký talent, příběh je zase jedna z nejsmutnějších událostí současnosti. Tušil jsem, že tohle bude emotivní nářez jako prase. Ještě aby ne. Příběh podle pravdy, který sice vypráví o jedné z mnoha rodin, ale zároveň se v ní promítá příběh všech rodin, které tam zůstali a tsunami se jich přímo dotklo. Natočeno je to tak, že jsem kolikrát nechápal, jak režisér dokázal tak dokonale zakomponovat digitál do reality. Přiznávám se, že chvílemi jsem jenom tupě zíral. No, co chvíli, vlastně celé dvě hodiny. Prostředí bylo tak reálné, že mi přišlo, jak kdyby španělský autor skutečně nechal vyplavit nějakou vesničku, aby tam natočil tenhle film, který by každému z nás měl ukázat, jak hrozně to tam vypadalo, když se přihnala tsunami vlna. Vrcholem, kdy jsem se rozhodl filmu vpálit pět hvězd, byla chvilka, když jsem četl, že na film koukali přeživší a tvrdili, že věrněji atmosféru vystihnout nešlo. Klobouk dolů. (18.06.2013)

Na katastrofické filmy se díky dřívějším odstrašujícím zkušenostem ze zásady nedívám a opovrhuju jimi, ale lákadla v podobě Naomi a Ewana mě nakonec přesvědčila. Do očí mě praštila (v pozitivním slova smyslu) překvapivě docela velká uvěřitelnost a syrovost. „Zásah“ byl opravdu skvěle natočen, hlavní hrdinové se po něm nechovali, jako kdyby prošli speciálním výcvikem, a bez pomoci ostatních by to prostě nedali (a Maria jako lékařka se zas nedokázala nějak výrazně zpacifikovat sama, jak to tak v žánrových filmech bývá). A přestože mi chvíli vadilo, že se děj dlouho zaobíral jenom jednou polovinou rodiny, postupně jsem to jenom kvitoval. Jistě, s postupující stopáží film začínal pomalu ale jistě sklouzávat k dojímání, avšak krom jednoho momentu (muž s telefonem) to tvůrci snímku docela ustáli a „slzavé údolí“ nastoupilo až v samotném závěru (a ani ona „náhoda“ diváka tolik neiritovala, protože jí předcházela překvapivě docela dost napínavá sekvence). Proto to budou ode mě nakonec slabší 4*, které jsou z mého pohledu vzhledem k žánru více než nadprůměrným hodnocením. (21.12.2013)