Láska

Láska je výjimečný a velmi subtilní film, který si neklade za cíl diváka emočně vykořisťovat. Haneke se zde nesnaží šokovat. Vzdává se pozice tvůrce pravidel, který může kdykoli přivodit dějový zvrat a pohrát si s očekáváním diváka. To ovšem neznamená, že zde opustil od svého autorského trademarku, kdy se snaží diváka co nejvíce konfrontovat s děním na plátně. Co se týká sebereflexivních impulzů, je Láska možná intenzivnější než všechny dosavadní autorovy filmy dohromady. ___ Jako herci na jevišti. _ Haneke zde uplatňuje opačný postup, než u svých předchozích děl. „Šokující“ moment zde přichází v samotném počátku filmu, zbývající stopáž filmu už pak diváka pouze uklidňuje a připravuje na nevyhnutelný konec, který je ukázán v prologu filmu. Jedná se o scénu, kdy se pracovníci sociální služby snaží dostat do zamčeného bytu a za všudypřítomného zápachu zde nachází mrtvou stařenu (Emmanuelle Riva) obsypanou květinami. Následuje hanekovsky typický záběr, prostřednictvím kterého znejišťuje diváka a naznačuje mu, že i on se brzy může stát aktérem filmové situace. Respektive přesahuje tak rámec pouhé fiktivní podívané. Jedná se o úvodní záběr z koncertu klasické hudby, kdy namísto muzikantů na jevišti sledujeme publikum. Mezi publikem zakrátko rozeznáváme mrtvou ženu z prologu a jejího muže (Jean-Louis Trintignant). Tento záběr se dá interpretovat dvojím způsobem. Jednak jako vztažení následujícího děje na samotné diváky, kdy se pozorovatelé stávají aktéry - smrt je nevyhnutelná pro každého. Jednak jako rozbití konceptu herectví – protaginisté budou muset podobnou situaci, jakou ve filmu pouze hrají, brzo řešit v reálném životě. ___ Tenkrát v Hirošimě _ Obsazení Emmanuelle Rivy (Hirošima, má láska, Alan Resnais (1959)) a Jeana-Louise Trintignanta (Moje noc s Maud, Eric Rohmer (1969)), coby tradičních představitelů milostných rolí, tuto interpretaci ještě umocňuje. V Hanekeho podání už to ale není konvenční obraz lásky spojovaný s mládím. Zde na konci kariéry se oba protagonisti potkávají, aby zahráli roli poslední. ___ Chlad prázdných pokojů _ Výběr interiéru pařížského bytu, kde se mimo úvodní scénu na koncertě odehrává celý film, výborně koresponduje s technickým provedením filmu. Obraz je mírně měkký, záběry dokonalé a bohaté, ale zároveň nijak výrazné aby na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. Jediné zvuky, které máme možnost slyšet, jsou pevně zakořeněné v historii bytu. Hanekeho styl je zde velmi úsporný a neposkytuje divákovi příliš explicitních motivů. Naopak ho spíše nutí ponořit se do sebe a zaplnit prázdný prostor vlastní sebereflexí. Stejně tak chování postav má stoický charakter. Rozhovory Trintignanta s dcerou se ve své strohé informativnosti spíše podobají pracovnímu pohovoru než rozhovoru otce s dcerou. Se svým údělem se zdá být navenek smířený, ale například jeho noční můra v první polovině filmu dokazuje, že situace jeho ženy ho velmi zasáhla. Ačkoli je interiér bytu přeplněn knihami, obrazy a dalšími uměleckými artefakty, ve skutečnosti působí velmi prázdným a chladným dojmem. Vysoké masivní dveře, rozlehlá vstupní chodba, ložnice a obývací pokoj s piánem kontrastují s malým prostorem kuchyně, která se zdá být srdcem bytu. Zde také hlavní hrdina nachází nejvíce vzpomínek na svoji ženu, a proto se tam také v posledních chvílích uchyluje. Kamera poté už zabírá pouze prázdné pokoje. (27.12.2012) (méně) (více)