Černý Petr

„Tak něco řikej.“ – „A co?“ – „No něco.“ – „Mě zrovna nic nenapadá, nevim.“ Černý Petr (podobně jako další Formanovy domácí filmy) mi dlouho unikal, ale po jeho zhlédnutí jsem tomu kupodivu rád, myslím, že dřív bych si ho tolik neužil. Film totiž rád sází na nádhernou trapnost (záměrnou), a v té si nelibuju zase tak dlouho. S ní souvisí autentičnost a slušné budování dobové atmosféry, na nichž má lví podíl hudba, (ne)herci (excelují především Vostrčilův otec a Pucholtův Čenda), mnoho zábavných situací (Petrovo zaučování, rozhovor u piva, Čendovo přisednutí si, vyzvídající matka, vracení peněz a všechny otcovsky dobře mířené rady včetně: „Víš, co se říká…kdo má blízko k jídlu, má daleko do hrobu!“), a pak to hlavní na filmu, „duchaplné“ rozhovory. Bude to znít jako klišé, ale téměř všechny ty bez nadsázky mistrovské dialogy (a otcovy monology) by se měly tesat, a to povinně! Tahle Formanova satirická (geniální monolog vedoucího o důvěře), tragikomická sonda do chlapcova dospívání (mnohý se jistě poznal) je tak krásně přirozená a vtipná, že mě ani trochu nevadí jistá „nedějovost“ (výrazivem jiných „o ničem“), protože jsem se ani trochu nenudil, a přestože mi tu a tam dělaly menší problémy motivace hlavního hrdiny (který byl někdy „kapánek víc“ mimo), těch slabších 5* rád dám (i za ten chytře střižený konec). „Já už je potkal tudle, už několikrát, víckrát jsem je potkal u Labe, a voni dou, vona de, jo, a já tam stojím a koukám na ni, vona se na mě ani nepodívá. To máš takovej pocit, jako, jakože nejsem, jo.“ – „Ale seš, seš…“ - „No to vím, že sem.“ – „…seš panic!“ (20.07.2015)

Jeden z najvtipnejších filmov českej novej vlny. To dokázal aj so svojou nezúčastnenou kamerou, pri ktorej máte podobne ako v niektorých iných vlnových filmoch pocit, že sa na mieste ocitla náhodou a protagonisti o nej nevedia. Prvé lásky, spory s kamarátmi, generačné trable a horkosladká mladosť. Napriek tomu žiadna zľudovelá hláškovitá klasika, ako Formanov nasledujúci film. Je tu cítiť ešte mierna neistota v točení epizodického filmu bez dramatického oblúku a deja. Ale dôkaz, že záživný film sa môže zaobísť aj bez jasnej zápletky. Teď mě sleduj, jo? Sleduj mě... (30.01.2014)

Symfonie trapnosti, banalit, každodenních stereotypů, naivity, pubertálního mládí a buranství dospělých. Ve své době představoval tenhle film doslova revoluci, protože naboural všechny představy o tom, jak má vypadat filmový scénář a angažovaný film. Dnes pro mě představuje klasiku, která ani s odstupem půl století neztratila na působivosti. Do dokonalosti tenhle styl dotáhli tvůrci britského Kanclu, kteří vytvořili daleko kompaktnější dílo, kde nehraje roli pubertální nevyspělost a o to víc vynikne křupanství a trapnost dospělých hrdinů v zodpovědném postavení. Celkový dojem: 75 %. (03.03.2012)

Film s ďalším príbehom, ktorý staršej generácii reálne a hodnoverne ponúka spomienku na niekdajšie trpké režimové zmýšľanie a mentalitu, ktorú si nejeden z našich rodičov musel pretrpieť a nám mladším ponúka akúsi sebareflexiu a uvedomenie si, aký môžme byť radi, že tá doba je už dávno za nami. Tragikomický sa môže zdať dej najmä západným štátom, u nás to bola krutá realita, dnes už aj mne trošku úsmevná, no pravdivosť niektorých dialógov a fráz zostala dodnes nezmenená. Formanova zručnosť je cítiť, viac než réžiu by som však vyzdvihol herecké výkony mladých, Jakima a Pucholta. 80%. (06.01.2009)

Dokumentaristicky a pritom neskutočne zábavne a nadčasovo podané pubertiacke roky, konflikty generačné, medzigeneračné, prvé lásky, rodičovské výsluchy a "rady do života". Akoby skrytou kamerou, nezúčastnene pozorujúcou svet okolo, podávaný starostlivo vyvážený príbeh. Nezabúda na nič, čo patrí k dospievaniu mladých ľudí. Prostredníctvom zachytení rôznych prostredí a nálad príbeh prestupuje atmosféra mestečka šesťdesiatych rokov, čo len umocňujú geniálne dobové songy Jiřího Šlitra. Príbehy učňa v samoobsluhe môžem sledovať znova a znova a vždy nájdem niečo nové. Čaro prirodzenosti, humor, atmosféra a obraz spolu s nevypovedaným presahom a vyznením len prostredníctvom zachytenia drobných epizód a banálnych, či rozumbradových dialógov radí tento film ku klenotom českej kinematografie. Pre mňa osobne patrí spolu s Láskami jednej plavovlásky a Taking off k najlepším Formanom. (13.09.2005)