Princezna za tři koruny

Antioblomov a asi největší hovadina, jakou jsem kdy viděl, a kterou je docela výkon dosledovat do konce. Ovšem vyjdeme-li z kánonu pohádky jako typu slovesného či literárního útvaru, představuje Princezna za tři koruny (název není zrovna přesný) maximální komplikovanost vyprávění při maximálním zjednodušení tématu. Tak odhaluje samu psychoanalytickou dřeň žánru a zároveň dovádí k nejčistší orthodoxii poselství o tom, že k největšímu looserovi přijde štěstí samo. Protože osud. Takže až budete úplně nejvíc v prdeli, pusťte si Princeznu za tři koruny. Buď vám nastřelí životní optimismus, nebo si to hodíte ještě v jejím průběhu. (Je třeba upozornit, že v této pohádce Petr Nárožný nezranil žádného osla.) (21.08.2016)

Koukám na to deset minut a už mě z toho ječení a bezobsažného žvanění, které asi tvůrci považovali za vtipné, bolí hlava. Proč ti scénárističtí amatéři u novějších pohádek mají za to, že se tam má neustále mlít pantem, mlít pantem, mlít pantem a žádný obsah to nemá. Je smutné vidět dobré herce se ztrapňovat v takové ubohosti, která nemá nic, čemu by se dalo říkat děj, postavy nebo logiku. (22.07.2017)

Z pohádky Princezna za tři koruny zůstal jen ten Ámos. Zatímco duch dostává prostor hned na začátku, aby pak nenávratně zmizel, král s královnou odjíždějí vzápětí, aby se na konci zjevili. Ovšem odehrát celou pohádku na dvou scénách je také kumšt. Ztřeštěnost je někdy zábavná, ale všeho zkrátka moc škodí. Petr Nárožný byl výborný a řekl bych, že velmi podstatnou měrou improvizoval, což bylo poznat hlavně podle reakcí jeho kolegů. A nebylo to na škodu. Podle mě improvizovali i ostatní. Právě díky P. Nárožnému ale pohádka stále alespoň částečně za to, tedy spíše za jednu korunu než za tři. (19.05.2021)

"Chůvo, mě už to nebaví." Televizní pohádka, s nesmazatelným rukopisem jednoho z největších hračičků České televize, milovníka videoefektů a mezititulků Jana Bonaventury, která je sice plná slovních hříček a rýmovánek, ale zároveň tak neuvěřitelně nudná a trapná, že ji nezachrání ani množství klauniád Petra Nárožného, v roli lazebníka, stolnika, pistolníka, štolby, pážete, sokolníka, Ondřeje, řečeného Vetchého a sluhy Ámose. Jediné, co mě na této pohádce zaujalo, bylo ponaučení, že člověk se musí umět smířit s tím, že jeden v životě dál doskáče a druhý toho, zase víc odskáče. (19.09.2015)

To je tak prdlá pohádka, až jsem se u ní bavil. V podstatě o dvou hercích, kdy v látkové (!) kulise s namalovanými okny a dveřmi šaškují Nárožný s mladým Michalem Dlouhým, vymýšlejí kraviny, Dlouhý se pak dokonce začne převlékat, a do toho se zde na základě sudby objeví princezna Pavlínka, která do toho zapadne a začne blbnout taky. A nakonec se objeví i rodiče a dokonce dojde na vyplnění sudby. Kamera lítá sem a tam - nakolik to v té jedné kulise jde - ale kupodivu, fakt je to zábavné. Asi nejvíc se mi líbilo, když si Nárožný žádal neustále krále a královnu a Dlouhý se nestíhal převlékat a zaměňoval zmateně propriety. (25.06.2016)