Chlapectví

Snímek unikátní a výjimečný opravdu jen způsobem, jakým byl natáčen. Vše, co je v něm za více jak 160 minut zobrazeno, už je jednak okoukané (a není to tím, že bychom to v dospívání sami prožili) a jednak součástí příběhu, který bez výrazného poselství těžkopádně propluje kolem diváka a nezanechá jedinou byť jen trochu výraznější emocionální stopu. Smekám před Linklaterem, že se do něčeho takového vůbec pustil, ale k titulu "filmová událost" schází Chlapectví tolik podstatných věcí, zajímavějším vývojem hlavní postavy počínaje a alespoň jedním překvapivým "životním" zvratem konče, že mám sto chutí mluvit o promrhaném potenciálu i tvůrčím čase. Mé myšlenky jakoby v závěru shrnula plačící Patricia Arquette slovy: Zkrátka jsem čekala něco víc... 70% (11.10.2014)

Dá se věrohodně zachytit stárnutí na filmovém plátně než jak to dokázal Richard Linklater a to v projektu na kterém pracoval 12 let se stále stejnými herci? Klobouk dolů, protože film působí dějově naprosto dokonale a zcela uvěřitelně. Prostě divák sleduje dospívání jednoho trošku zvláštního kluka. Nejvíce mě bavily kromě krásného (ne)konce scény s věčně opilým Billem, který se stal na nějaký čas otčímem. 75% (14.09.2015)

Film je zajímavý jeho zákulisím. Už proto je to dobrý film. Ale ve filmu není žádný zvrat ani náznak děje. Je to prostě sledování 12 let jednoho chlapce který může natočit každý o sobě. Ale ten film se točil 12 let a místo snadného přeobsazovaní se furt točí s těmi samými herci. Už proto si film zaslouží uznání. (31.08.2016)

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)

Raz do roka chodím na povinnú zubnú prehliadku. Občas sa mi na pár zuboch objaví povlak. Je neškodný, ale ak by som ho neodstránil, časom by z neho mohla byť paradentóza. Nie je to bolestivé... ale ani príjemné. Ako Chlapčenstvo. Od Linklatera zbožňujem Pred súmrakom a Školu ro(c)ku, ale toto bola strašná nuda. Prvých 30 minút je príjemne „autenticky poetických“ a posledných 30 silných (obaja rodičia majú pôsobivé preslovy o živote). Ale medzi tým je hodina a pol, ktorá sa nedá vydržať. Nesympatickí herci, nezaujímavý scenár (ak vôbec za tých 12 rokov nejaký mali) a všetko, čo na Američanoch nemáte radi (posadnutosť zbraňami, Ježišom a futbalom). Istý typ zábavnosti film získa len v momentoch, keď na scénu napochoduje žoviálny Ethan Hawke (a to už je čo povedať, pretože ho pokladám za jedného z najnesympatickejších hercov Hollywoodu). Fajn je tiež Zoe Graham ako Sheena; ak by raz vznikol jej porno-spin-off, dal by som mu určite 80 %. Nejde o to, že sa vo filme „nič moc“ nedeje. Nevyžadujem od každého filmu koniec sveta. Ale toto bola ozaj nuda. Škody napáchala aj neprehľadnosť (vo filme chýbajú titulky „o rok neskôr“ a podobne) a chaos v postavách. Nevedel som, že keď sa na konci objavila postaršia žena, či to bola niektorá z postáv z predchádzajúcich rokov, len zostarnutá a pribrala, alebo šlo o doteraz v deji sa nevyskytujúcu postavu. Napriek sklamaniu by som na Linklaterovom mieste pokračoval v Masonovom sledovaní aj v nasledujúcich desaťročiach. Možno sa na to časom bude dať pozerať. (19.11.2016)