Chlapectví

Něco na způsob Heleny Třeštíkové a jejích časosběrných filmů. Richard se toho ujal velmi dobře a mně se hlavně líbilo, že nikdo netlačil na pilu, ale všechno bylo tak přirozené jako sám život. Rošťárny, přátelství, první lásky, ale i zklamání, smutek, snad vůbec nic nevynechali. Možná to měl v některých ohledech Mason těžší, protože jeho dětstvím prošlo víc otců, než bývá normálně zvykem. Je to zajímavé, že tak inteligentní žena jako Masonova maminka se nepoučila a opakovaně si brala za muže ty, kteří jako náhradní otcové silně selhali. Ale faktem je, že i naše statistiky ukazují na to, že přesně tak to bývá. V každém případě obdivuji Masona, že svým chlapectvím prošel bez úhony i se svojí sestrou. A ty vousy na konci :-) Díky celému štábu a všem hercům, kteří se tohoto projektu zúčastnili, protože já osobně jsem byla maximálně spokojená a ani minutu z těch 165 jsem se nenudila. Tleskám ! (16.12.2014)

Dvanáct let života v útržcích. Linklater má úžásnou schopnost napsat film, jehož scény zobrazují bežné, nevýznamné okamžiky života, a přesto z nich divák vycítí to důležité. Scény, které na sebe nenavazují, a vy přesto máte přehled i o tom, co se odehrálo v mezičase. Navíc díky inteligentnímu a nesmírně originálnímu konceptu Chlapectví uteče rychleji než řada filmů s mnohem kratší stopáží. Proč tedy jen čtyři hvězdy? Asi proto, že onen okamžik, kdy bych si řekla, že tohle je jeden z nejlepších filmů roku, u mě však nenastal. Netuším proč. Vím ale, že svou letošní Velkou nádheru zatím hledám. (09.07.2014)

A co jste dělali posledních dvanáct let vy? Richard Linklater má zvláštní dar odrážet ve svých filmech situace, které jsou všem velmi povědomé a daří se mu tak s divákem navázat takové pouto, o kterém si mohou ostatní tvůrci nechat jen zdát. Boyhood je bezpochyby jeden z filmů roku a Linklaterův opus magnum, jehož výsadní pozice na trůnu „coming of age“ filmů je prakticky neotřesitelná. [MFFKV 2014] (18.07.2014)

Viděla jsem dokument natočený podobně, takže 12leté natáčení pro mě nebylo nijak zvlášť ohromující, jenomže dokument ve mně zanechal mnohem větší stopu než tohle. Tak nějak jsem na to koukala, na ty cizí životy, a vůbec nic necítila, žádnou blízkost, empatii, nic. Není to špatné, ale prostě je to trochu moc dlouhé prázdno. Jistě, krásná ukázka žánru „ze života“, ale takových jsem už viděla a lepších. Proto to pro mě není nic zvláštního, překvapujícího, nic, z čeho bych se musela posadit na zadek a nominovat to na Oscara. (24.02.2015)

Napsat a natočit tříhodinový film o neuchopitelném životním Ničem si může dovolit asi jen tvůrce, který už přesně o tom samém stvořil nejednu perfektní konverzačku. A Richard Linklater dokazuje, že v jeho podání není uvěřitelná jen dospělost, vztahy a definitivní zrání, ale i sto a jeden pocit nejranějšího uvědomění si svého nedětského já. Občas na více, občas na méně intenzivní strunu, ale pokaždé z příběhu, který jsme prožili my, náš soused v lavici nebo kamarád, který naším životem jen tak proletěl, aby ho zdánlivě nenávratně ovlivnil a my ho přesto už nikdy neviděli. A právě tady, s pozitivními i negativními otcovskými figurami, s všudypřítomnou mámou, která jedinkrát neřekne "mám tě ráda" a přesto svoje city nesčetněkrát prokáže, tam roste z kluka něco víc. Možná dokonce chlap. Možná jenom obyčejnej přizdisráč. A možná někdo, kdo si chce při letu životem jen sáhnout po troše vlastního štěstí. (19.07.2014)