Hon na lišku

Zcela průměrný snímek, od kterého jsem nic nečekala a i přesto mě dokázal zklamat. Příběh by mohl být možná zajímavý, ale rozhodně ne způsobem, jakým byl tady natočený, bylo tam dost hluchých míst a já jsem se prostě nudila. Celý film jsem čekala, že se něco stane a ono se víceméně nic moc nestalo, jenom až úplně na konci. A krom toho, přišlo mi, že tam bylo spousta věcí nedořešených/nechaných na představivosti diváka. Co nakonec přimělo Davea, aby to místo vzal? Co přesně se dělo mezi du Pontem a Markem v druhé půlce filmu? A ten konec, proč se najednou du Pont rozhodl udělat to, co udělal? Na druhou stranu musím uznat, že všichni tři hlavní herci to zahráli opravdu dobře. Mark Ruffalo velmi přirozeně a Steve Carell mě doslova vyšokoval s tím, že dokáže naprosto obstojně zahrát vážnou roli. (16.02.2015)

Zuřící vůl. Ztlumené podzimní barvy. Dlouhé pauzy mezi větami. Převážně pomalé pohyby celkově dost odměřené kamery. Absolutně žádný humor. Miller se tolik snaží dát nám najevo, jak vážné sociálně-psychologické drama (sport je záminkou, nikoli podmínkou vyprávění) natočil, až to vede nejen k dusivé atmosféře, ale taky k vypravěčské těžkopádnosti (Capote měl alespoň titulní postavu s jejím smyslem pro humor). Pouze tušená tragédie odrazuje od smíchu nad prostetickým nosem (z profilu často zabíraného) Du Ponta, který svůj čas dělí mezi nakupování tanků, pozorování ptáků a podplacené zápasy s ramenatými padesátníky. Jako dramaturgický prostředek ke zlidštění monstrózního miliardáře slouží Mark, který se svým novým patronem sdílí nenaplněnou touhu po uznání (ať už matkou, bratrem či národem), a umožňuje nám pohlížet na Du Pontovo výstřední chování s větší shovívavostí. Napjatý vztah dvou mužů Millerovi slouží k nahlédnutí do temných uliček reaganovské (vítězoslavné) Ameriky i k univerzálnímu zamyšlení nad líbivým obrazem, který si o sobě Spojené státy vytvářejí (mediální manipulace představuje ve finále jednu z klíčových tematických linií). Du Pont zosobňuje zdegenerovanou verzi amerického uctívání vítězů. Jeho vítězství jsou vratké konstrukty, jimž sám moc nevěří, a slouží pouze k uspokojení jeho frustrovaného ega. Z cesty bezcitně odstraňuje vše, co jeho obraz o vlastní dokonalosti narušuje a ke stejnému jednání vede Marka, jehož ústup ze světa drobných radostí a vřelých mezilidských vztahů, ze světa reprezentovaného jeho bratrem, zpravidla obklopeným družnou společností, připomíná proměnu Damonovy postavy v Behind the Candelabra. Podobně jako Scott Thorston pro Liberaceho, je také Mark pro Du Ponta jen další trofejí, dalším hercem v představení, jenž protřelejší z obou mužů inscenuje ke zlepšení vlastního renomé. Hon na lišku, není z filmů, které bych si „užíval“ nebo „vychutnával“, ale nadhozenými myšlenkami mi přišel podnětný nejen jako anti-rockyovská revize osmdesátkového hurá patriotismu, ale i jako komentář k třídní nerovnosti. 75% Zajímavé komentáře: Triple H, MessiáŠ, Madsbender, JitkaCardova, frolish (28.03.2015)

Hon na zklamání roku, nevzpomenu si, který snímek zklamal více než právě Foxcatcher. Dvou hodinová zhovadilost o zápasníkovi jménem Mark Schultz, který se potká s milionářem a měl by mu změnit život. Proč vlastně, když je to hvězda, která vyhrála olympiádu? Lidi si ho v USA neváží, nevšímají a hlavně nepoznávají, takže žádná sláva ho nečeká. Udělá životní změnu, která ho něco bude stát. Tenhle průser nemůže zachránit ani Channing Tatum, který se svým předkusem připomínal spíše opici. Délka 130 minut je obrovský problém, nuda provází snímek celou dobu. Děj problém druhý, nudný a o ničem, ale jak udělat z nezajímavého opičího sportu a nudného života Marka Schultza kvalitní snímek? Asi těžko, protože jediná událost, která stála za zmínění je až na konci. V tu chvíli měli bouchnout nějaké emoce, nebo něco, co by Foxcatcher posunulo o stupeň výš, ale to se také nestalo. Tohle je jasný kandidát na Oscara a nedivil bych se, kdyby nakonec vyhrál. Pro ty staré páprdy je tohle geniální film, dle mého zahozených 130 minut života ... 2/10 = 25% (06.01.2015)

Chladné, strohé na konci až šokující vyprávění. S herci, kteří nejsou vidět, ale i tak svou roli zvládají na jedničku. Zajímavá, ani ne tak sportovní exkurze do doby nedávno minulé. V bizarním spletenci tří vztahů a hlavně s nahlédnutím do příběhu, který se možná takhle opravdu stal. V případě Steva Carella hlasuji pro největší odpudivý xicht, za rok 2015. Jeho výhra je víc, než pravděpodobná. (17.01.2015)

Těžké, šedé, bez velkých slov, zato se silnými (i když často schválně potlačenými) emocemi. Zatímco skutečný případ zahaluje rouška tajemství a nejasností, film dle mého poměrně jasně profiluje celý problém a dokáže logicky vystavět jednotlivé body marnosti až k bolestivé katarzi. Silný základ má navíc tu neuvěřitelnou výhodu, že se režisér Bennett Miller pro filmy podle skutečných událostí narodil, přičemž umí dokonale pracovat s herci. Po celou dobu nevidí člověk Tatuma, Carrella ani Ruffala, ale jejich postavy. To je v podobném příběhu to největší vítězství. Silných 90%. (10.01.2015)