Černý čtvrtek, Janek Wisńiewski padl

Tak tohle se Polákům vážně povedlo. Film rekonstruuje události ze čtvrtka 17. prosince 1970, kdy se zvedla vlna protestů kvůli zdražování potravin. Demonstrace se brzy změnila na boj o holý život, když se na dav lidí vrhla jak armáda, tak polská milice. Toho dne zahynulo celkem 18 lidí a přes 500 jich bylo zraněno. Film je navíc obohacen o autentické záběry z ulic plných demonstrantů, které přidávají filmu na síle. Rozhodně stojí za to vidět. (02.02.2014)

Působí to trochu jako hraný dokument, což drama neubírá, spiše je posiluje. Pro našince jsou zajímavá samotná fakta o polských bouřích sedmdesátých let, o kterých jsme se doma v té době nedovídali ani tolik, že se odehrávají. Mimo toho, že člověk podvědomě stojí na straně protestujících, musí také vidět, jak se Poláci poučili z rokuj 1968 v Československu a i za cenu "sebeobětování" a ztráty úcty vlastního národa nenechali věci dojít až k sovětské invazi. (13.11.2021)

Polská kinematografie mě nepřestává v posledních letech překvapovat. Ani ne tak Aněžka Hollandová, ta mě nebaví, ale zato filmy jako Ozvěny (Poklosie), Volyň nebo třeba tohle... to je mazec. Poláci se nebojí zobrazovat věci hodně naturalisticky a tak zatímco u nás máme třeba jako filmovou ozvěnu války Musíme si pomáhat, kde je to nakonec i přes všechny ty těžký věci vlastně v pohodě, u nich se vypichují oči a upalují děti v otepích slámy. No a jako vzpomínku na zlej a hloupej komunistickej režim máme Pelíšky a oni tohle, (01.03.2020)

Mladý manželský pár Stefania a Brunon se těší novému bytu, který se jim v nelehké době podařilo získat. Jejich nadšení však přetnou tragické události 17. prosince 1970 v Gdyni, kdy je Brunon při cestě do práce bezdůvodně zastřelen komunistickou policií. Stefania nejprve zprávu o úmrtí svého muže považuje za vtip, posléze je však čím dál více přesvědčována o kruté pravdě. Společně s diváky je svědkem sílících protestů dělníků místní loděnice proti ozbrojeným manévrům socialistického režimu. Během nepokojů tohoto dne zahynulo celkem 18 lidí a přes 500 jich bylo zraněno. Po delší tvůrčí odmlce se Antoni Krauze (chtělo by to sem na čsfd doplnit do informací o filmu, jakož i další tvorbu tohoto režiséra) vrací se zpracováním jednoho z nejtragičtějších dnů polských moderních dějin. Jde o první převedení této události na filmové plátno. Bezchybná Krauzeho režie, jako vždy vynikající hudba Michala Lorence a soustředěný herecký výkon Marty Honzatko mají hlavní zásluhu na tom, že film ani na chvíli nenudí a rezonuje v divákovi ještě dlouho po závěrečných titulcích. Hlavní postava filmu, skutečná Stefania Drywa, byla celou dobu přítomna natáčení a přispěla k tomu, aby byl její příběh co nejautentičtější. Zásahy, které by pravdivý příběh falsifikovaly s úmyslem prvoplánových efektů pro diváka, byly eliminovány na minimum. Viděno na Lubušském filmovém létě v polském Lagowě za přítomnosti a velice zajímavé diskuze s Martou Honzatko. Zatímco u nás jsou divákovi cpány neustálá nereálná retra typu Pupendo nebo Občanský průkaz, ze kterých nakonec máme pocit, že se v té době žilo hrozně fajn, Poláci tyto smutné kapitoly svých dějin zpracovávají natvrdo a bez příkras. (23.11.2012)

Nezbývá nám nic jiného, než tleskat a tiše závidět, jak polští tvůrci bravurně zpracovali nechvalně proslulé události prosince roku 1970, kdy komunistický režim krvavě potlačil dělnické protesty na baltském pobřeží. Bez jakýchkoliv příkras a laciného sentimentu na pozadí dějin nastínili pohnutý příběh rodiny zaměstnance loděnice Brunona Drywy. Povedlo se jim tak velice autenticky přiblížit tehdejší dobu současným divákům. Kéž by se někdy i naši filmaři obdobně dokázali popasovat s okupací Československa v srpnu 1968. (85%) (08.12.2021)