Reklama

Reklama

Holy Motors

  • Francie Holy Motors (více)

Obsahy(1)

Enfant terrible francouzského filmu se po třináctileté pauze vrátil s provokativním spektáklem, prostoupeným obdivem k Paříži, k filmu, ale třeba i ke zpěvu Kylie Minogue. Denis Lavant v roli tajuplného pana Oscara na sebe v průběhu jednoho dne bere nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina. (Febiofest)

(více)

Videa (3)

Recenze (219)

verbal odpad!

všechny recenze uživatele

Je to prostě nádherný, uchvacující, pohlcující, intelektuální zážitek, plný skryté symboliky, hluboce filosofického podtextu a až perfekcionistického, uměleckého ztvárnění bizarností života v nekonečných kontrastech jeho krásy a obludnosti. Jděte už, kurva, do prdele, ufoni! Tohle si přečíst zdravý, heterosexuální divák, co nemá ánung, kdo je tady co za esoterického pomatence a pod vlivem pětihvězdičkových výstřiků vysoce umístěných homoentit to nakoupí na páteční večer v domnění, že jde o film roku, hluboce postcoitum zalituje, že ten pátek nestrávil raději bitchovaním se ostnatým drátem nebo si třeba neprostřelil koleno nebo tak... V životě jsem neviděl lépe symbolicky ztvárněné hovno, jehož filosofické poselství jsou schopni pobrat snad jen absolventi FFUK, smažky a možná pár autistů. Jsem na rozpacích, mám li risknout druhou projekci přecpaný koksem a velkohubě se přidat k těm místním blábolícím artistům, co i přes kapotu vidí holý motor, nebo se na to prostě vysrat, prohlásit to za idiotskou performance pičovinu a zavřít za tím poklop žumpy. Volím za bé a jdu si raději nechat vytrhat nehty. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Všem, kteří to označují za "pseudointelektuální", by měl animál Lavant ukousat péra a prsty. Naprostá cinefilní rozkoš, nádherně nostalgický, schizofrenický a energií natlakovaný počin, kterému právě jakékoli pokusy o "intelektuální a racionální" výklady berou páru z pod kotle. Jasně, Carax používá nespočet odkazů (k francouzské kinematografii a především ke svým vlastní filmům), ale Holy Motors nepotřebují k hladkému chodu jejich naprosté pochopení - naopak. Je to nádherně animální, podvratná, svěží a fyzická podívaná, film, který je úplně jinde než většina chcípackých a konvenčních titulů dneška. Ukázka magického života v čase stále větší vyprázdněnosti, pro mě film s velkým F. Kdo to nechápe, ať si jde rovnou lehnout na hřbitov, že jo... ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

„Weird … so weird.“ Hlavním předpokladem k pochopení Holy Motors je láska k pohyblivým obrázkům a ochota nechat se překvapovat a žasnout. Caraxův film o filmech (a pohybu jako takovém), hercích (kteří nikdy nemohou zcela opustit roli) a divácích (kteří jsou v digitální éře se všudypřítomnými kamerami vlastně také herci) začíná momentem, kdy byl statický obraz poprvé rozhýbán (Étienne-Jules Marey). Následně v anti-narativní sérii epizod propojených panem Oscarem (rodné jméno Caraxe zní Alexandre Oscar Dupont) coby zosobněním onoho pohybu (rozhodně má své opodstatnění, že jej hraje jeden z pohybově nejnadanějších herců současnosti) a médiem zprostředkovávajícím významy (jeho proměny jsou zároveň proměnami kinematografu jako takového) nabízí průřez filmovými dějinami a žánry. Sociální drama, anarchistická komedie (taky vám Lavantův skřet připomněl Chaplina?), gangsterka, muzikál, melodrama... Těžištěm Caraxových filmů byly vždy více jiné filmy než realita. Zde tento přístup povýšil na hlavní princip vyprávění. Film poskládaný ze situací známých z jiných filmů a tím zároveň provádějící dekonstrukci filmového vyprávění. Oproti mnoha svým kolegům píšícím milostné dopisy kinematografii Carax nicméně odmítá být sentimentální a dojímat se nad tím, že filmy a diváci už nejsou jako dřív. Jeho cesta do hlubin jedné pařížské noci (kterou řídí dáma nesoucí jméno slavného francouzského prozaika - Céline) je podvratná, drzá a potměšilá, jak každému musí dojít nejpozději během předposlední scény návratu k „rodině“ (a evolučním počátkům nikoliv filmu, nýbrž člověka - jedno nemůže existovat bez druhého). Krása a (po)divnost jsou si rovny. Carax neoplakává konec filmu, přemýšlí nad jeho možným znovuzrozením. Film chápe jako kolektivní sen (v jednom z prvních záběrů vidíme sál plný spících diváků). Jako milostný vztah (když milenci v jedné z posledních epizod mluví o tom, že jim zbývá 30 minut, jde zároveň o čas zbývající do konce Holy Motors). Jako život (všichni jsme součtem filmů, které jsme viděli). Život skrze filmy. Kde není filmů, zbývá jenom smrt. P. S.: Holy Motors jsou zároveň cenným výchovným materiálem. Ve skřetím segmentu ukazují jedinou přiměřenou reakci na člověka dělajícího s oblibou svými prsty „vzdušné uvozovky“. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Hortensia, Aelita, noriaki, zencitizen ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Neuznávam krátke, nič nevysvetlujúce ČSFD.cz komentáre typu "Pseudointelektuálna sračka". Ale o tomto filmovom patvare sa nič iné napísať nedá, a to tak veľmi, ako o žiadnom inom za posledných X rokov. Niekto, kto vie hýbať kamerou a má rád farby, napísal a natočil niečo, čo zaručene nikto iný nenapíše ani nenatočí. Nie je to málo? Jedna hviezda iba za scény s Evou Mendes, ktoré boli niečím zaujímavé. Asi tou Evou... ()

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Otravný Artík. První čtvrtce bych dal co do zážitku 40 procent, druhé 30 procent, třetí 20 procent a čtvrté taky 20 procent. Ministerstvu vnitra by z toho vyšel nadfilm, ale ... Mám rád otevřený texty, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle je roztlemený jak dveře do chlíva. Meh ()

Galerie (45)

Zajímavosti (15)

  • Film obsahuje mezihru – Intermezzo nebo Entracte, kdy Oscar (Denis Lavant) hraje na harmoniku v prázdném chrámu a postupně se k němu přidávají další hudebníci. Je to odkaz na slavný němý avantgardní dadaistický film Reného Claira Mezihra (1924), který byl samotný natočen jako mezihra baletu Erika Satieho "Relȃche", což znamená "Představení zrušeno". (Aelita)
  • Titulní píseň filmu „Who Were We“ Kylie Minogue napsal spolu s Neilem Hannonem sám režisér Leos Carax. (JoranProvenzano)
  • Po premiéře filmu dne 23. května 2012 na Festivalu v Cannes se ze sálu kromě jiného ozývalo nesouhlasné bučení a bylo jasné, že režisérův návrat k celovečernímu filmu po třinácti letech bude velmi kontroverzní. (JoranProvenzano)

Reklama

Reklama