Na druhé straně kopců

Celkem dost síla. Připadal jsem si jako ve středověku a ne, jako v 21 století a ještě k tomu v Evropě. Na jedné straně láska a nepochopení, na straně druhé, až fanatická zatvrzelost, kterou bych možná čekal snad někde u Talibanu. Delší stopáž a pomalé vyprávění, to jen umocňuje celkový zážitek, která graduje, až v naprosto šokujícím finále. Moc pěkný film, ale ten pocit bych už nikdy nechtěl zažít znovu. (30.03.2015)

Číst Na druhé straně kopců jen jako obžalobu zaostalých církevních praktik je hrozně zjednodušující. Mungiův film, který rekonstruuje skutečně proběhlou kauzu, místo jednoduše vysvětlitelných tezí naopak předkládá komplikovanou analýzu rozličných společenských i osobních vlivů, příčin a následků, v jejichž srdci je láska a lék na ni hledat konvenčními způsoby těžko. Nedaří se to ani klasické medicíně, kterou film nenápadně přirovnává také k jistému druhu dogmatického náboženství. Výborná je třeba scéna, ve které nemocniční lékař předepisuje léky pro Alinu a dává instrukce řádové matce. Doktor sedí v centru rámu a nad ním na stěně visí trio ikonických nebo ryze religiózních výjevů (Panna Marie, nějaký kýčovitý new-age výjev a Mona Lisa), takže když pak podává informace o předepisovaných prášcích (3x denně ten, 1x onen), zní to úplně jako farářovo přikázání po zpovědi (10x Otčenáš atd.). Když bych se měl přesunout na trochu obecnější rovinu, je film mimo jiné o tom, jak si současná společnost neví rady s psychosociálním rozměrem nemocí, protože jejich příčiny se obvykle nedají exaktně zjistit a jít na ně se sáhodlouhým výčtem hříchů a odevzdáním se Bohu je zase druhý extrém. To se mi na těch nejlepších filmech rumunské nové vlny hodně líbí - některá témata explicitně a snad ani implicitně neřeší, ale minimálně se jich nějakým způsobem dotýkají a podávají o nich cenné výpovědi. Zároveň je tento Mungiův film - podobně jako vzpomínané Tenkrát v Anatolii - plnohodnotným uměleckým dílem, které je opravdu nutné vidět na plátně nebo alespoň v dobré kvalitě na velké obrazovce. Ještě komplexněji než v 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech (slavná scéna vánoční návštěvy rodičů a rozpravy u stolu) se tu pracuje s komponováním záběrů do hloubky prostoru, kdy jsou jednotlivé postavy rozloženy (obvykle podle momentální důležitosti) do několika plánů. Nikdy nejde o samoúčelný typ inscenování; vždy se dialogy vedou napříč těmito plány a jednotlivé odbočky mají své opodstatnění. Právě vzájemným kontrastem statických "tableau" záběrů (převažujících v první polovině) a pohyblivé kamery sledující obvykle Voichitu v nějaké dramatičtější situaci (spíše v závěru) film vytváří napětí a přidává akčnějším pasážím na naléhavosti. Neskrývám, že jsem film plně docenil až napodruhé a že je k jeho sledování potřeba větší dávka pozornosti a vnímavosti (navíc téměř dvě a půl hodiny), ale právě v tom tkví jeho síla a potenciál. (10.04.2013)

Pre mňa jednoznačná záležitosť. Duša dievčaťa sa postupne roztrhá po tom, čo zistí, že jediná blízka bytosť v jej živote sa od nej vnútorne odpútava. Jej stav sa zhoršuje. Psychiater nasadzuje lieky. Modloslužobníčkovia v kláštore ale následne pozabudnú na pravidelný dohľad nad užívaním Zyprexy. A tak sa rozhodnú liečiť po svojom. No a tak to aj dopadne. Poznámka ku komentárom: Mizanscéna môže byť prepracovaná ako chce, toto bolo na to, o čom to pojednávalo, pridlhé. (21.11.2012)

Uf,to je znepokojivé drama. Podle skutečné události z roku 2005. Takřka celých 150 minut se odehrává v malém ženském monastýru. Pětadvacetiletá dívka Alina se vrací z Německa, kde pracuje, za svou přítelkyní Vojčitou, která se stala mniškou v rumunském klášteře. Mniška se od vztahu s přítelkyní oprostila a nachází svou cestu s Bohem, naproti tomu Alina se stále upíná na Vojčitu. Ústředním motivem filmu je posedlost Aliny, která se v klášteře začne projevovat. Poté, co ji lékař doporučí místo nemocnice pobyt v klášteře, se její stav zhoršuje a nakonec dojde k exorcismu. Ten zde však není ukazován (jako v jiných filmech) pro atraktivitu, ale je tu postaven jako veliký otazník na konec. Současná společnost vlastně není na podobné případy vůbec připravena. Silná scéna je např. když přivezou Alinu z kláštera do nemocnice, jak s řeholnicemi mluví lékařka. Tento film nechává na samotném divákovi interpretaci příběhu. Není jednoznačný, zato je neúprosně realistický, až dokumentární - a hlavně znepokojivý. Rumunská dramata rozhodně mají svou kvalitu. Podotkněme, že pravoslavné prostředí chudičkého kláštera bude působit na naši "západní" povahu spíše zaostale a bigotně, to ale nic nemění na velkém otazníku, který na závěr naskakuje....Přesněji 3,5 až 4. - Přínosný komentář např. Traffic. Jak vidno, režisér Mungiu není žádný břídil. Je autorem vynikajícího dramatu o potratu s názvem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny http://www.csfd.cz/film/231418-4-mesice-3-tydny-a-2-dny/prehled/. (21.12.2015)

Mungiu mě po svém předchozím oslavovaném filmu, který mě nechal naprosto chladným, příjemně překvapil. Ze začátku jsem měl strach, co s tou obrovskou stopáží (na artový film), ale nakonec nemůžu říct, že bych se v průběhu filmu nějak výrazně nudil. Zhruba 110 minut jenom tak sledujete čistý realismus, občas uznale pokývnete hlavou nad chytrým střihem nebo hloubkovou kompozicí záběru, ale stejně pořád jenom čekáte, co z toho vyleze. A opravdu se tak stane, poslední půlhodinu Mungiu hezky přitvrdí a místo čiré popisnosti se nenápadnou, ale znatelnou změnou formálních prostředků (a také zkvalitněním dialogů) soustředí na co nejlepší vyjádření myšlenky a názoru. Zejména poslední dva statické záběry opravdu stojí za to a díky tomu má Mungiův film hezký "dojezd" ještě dlouhé minuty po skončení titulků. Což jsem u 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny postrádal nejvíce. (08.04.2013)