Nymfomanka, část II.

Nevyrovnaný film (oba díly vnímám jako jedno dílo a proto jsem se podíval vkuse, na "režisérův sestřih"). Připadlo mi to celé lajdácké, levné, na druhou stranu ale ne otravné, a fakt, že mě to udrželo při vnímavosti přes pět hodin, přestože jsem ležel velmi pohodlně v posteli a vypil asi tři piva, něco znamená. Když přemýšlím, co mi ten film vlastně dal, nenapadá mě nic. Všechny ty kecy mezi Joe a Seligmanem jsou tak zjednodušující nebo rovnou banální, a v rámci jednotlivých charakterů obou postav navzájem si odporující, že mě nakonec nepřekvapil ani ten slovutný "nečekaný" závěr. Jakkoli tedy na Nymfomance nemůžu najít nic filmařsky fascinujícího ani ideově hodnotného, nejsem čerstvě po shlédnutí schopný film nějak globálněji zavrhnout, a to především asi kvůli pocitu, že prostě nemám klíč a ten film mi není určen, nedochází mi skoro nic, komunikace neprobíhá, ale cítím, že Trier tomu pomyslnému správnému cílovému diváku něco hodnotného říká. Ale vlastně nevim. // Ještě nesouvisle pár dojmů: Epizoda s Umou Thurman, označovaná mnohými z mých známých za nejlepší, se mě nijak nedotkla. Všechny obrazy s otcem mi připadly trochu malickovské v tom pejorativním slova smyslu. A co celá ta epizoda s jeho umíráním? - nečekal jsem, že se po Pialatově Otevřené hubě dá na to téma natočit něco tak nevyužitého. Dojem nevyužitosti i u epizody, která filmařsky funguje nejlíp - utíkání od dítěte k sadistovi. Potrat provedený vlastnoručně, navíc levou zadní, mi přijde technicky nemožný. Vydírání "pedofila" scenáristicky silně nedotažené. Scéna se lžičkami ze všech zdaleka nejlacinější. Střídání herců různých věků vůbec nefungovalo a ve spojení s ostatními zcizujícími efekty už bylo moc, filmová iluze takřka nenastávala a pornozáběry tomu nepomáhaly (film by se bez nich podle mě docela dobře úplně obešel). Úplně nejvíc přeobsazením za pochodu utrpěla postava Jeromeho, při jeho posledním setkání s Joe pocitově vůbec nevnímám, že je to tatáž postava, jako ve scénách točených s LaBeoufem. Je-li to vše tak proto, že je Nymfomanka jakýmsi meta-filmem (viz. zde Adam Bernau), je to pro mě meta-film nepovedený, zvlášť když si vzpomenu, co už koncem 60. let točil Alexander Kluge. Kdybych to viděl v kině, tzn. kdybych za to zaplatil, asi bych byl rozladěný víc. (28.12.2014)

Trochu méně komediální a zároveň ostře řezající než část první, zato s větším důrazem na psychologii,, tradiční vyprávění, a... Trierovo frenetické sebeodkazování. Kdo ho nezná, je ztracen, tápe, trpí, a nudí se. Kdo ho zná, nadšením hopká na sedačce. Velice potěšila SM část, rozkošné a přitom vzhledem k tématu velmi příčetně a hloubavě podané. Viděno dva měsíce po první části, těším se tedy na kompletní a necenzurovaný celek. (25.02.2014)

„Myslím, že to byla jedna z vašich nejslabších odboček.“ Dvojka se od jedničky, tak jak jsem ji „definoval“ v předchozím komentáři, příliš neodlišuje, přesto mě bavila o něco méně. Možná to bylo tím, že jsem viděl opět necenzurovanou/režisérskou verzi, která měla v případě druhého dílu skoro celé 3 hodiny, nicméně tempo místy přece jenom trochu polevovalo a filmu tak docházela šťáva. Jinak jsem měl problém snad jenom s poněkud drastickou přeměnou hlavní hrdinky z její mladší na starší verzi (opravdu to musely být jen 3 roky?). Z (něčím) nezapomenutelných scén je jistě třeba jmenovat pasáž z hotelového pokoje (po celé její trvání jsem se musel upřímně smát) a samozřejmě potrat (který možná bude pro někoho lehce nestravitelný). Jinak mě pobavilo Trierovo odkazování na sebe (+ svoji přítomnost), na druhé, no a pak je tu divákově sentimentu vysmívající se závěr, který asi ani nemohl být lepší (a i přes míru přehnanosti pravdivější). Znovu to bude za 4*, ale jak už jsem naznačil výše, už ne tak jistě. „Nevím, čím to bylo, ale nedával tvrdé rány a žertoval, že mě seznámí s metodou němé kachny.“ – „Ani si netroufám představit kvákající kachnu.“ (15.01.2015)

(2x) Po pěti a půl hodinách prožitých s reprízou obou dílů řadím Nymfomanku mezi své nejoblíbenější zážitkové filmy. Ona je to prostě skutečně velmi zábavná selanka. Z toho střídání herců ve stejných rolích mám pocit jako z Buñuela, však oni se nejen v tomto směru s von Trierem velmi potkávají. Oba beztak tvoří jen pro to, aby si ze všech a všeho udělali srandu a to je mi sympatické. Na poprvé jsem se sice tolik nepotěšila jinak žánrově vyznívajícím druhým dílem, oproti velmi volnomyšlenkářskému začátku, nicméně režisérská verze tuto negaci hází cele za hlavu. Nového materiálu k vidění je tu až hodina a toto logicky přináší nový pohled jak na celek, tak na druhou polovinu této černohumorné záležitosti. Zdánlivě podivné myšlenky a poselství ze zkrácené verze získávají svou přirozenou argumentaci a své logické místo v ději. Zejména si cením celé linie o potratu, která dotváří postavu Joe naprosto geniálně. Na druhou stranu jsem doufala ve větší množství nového z kapitoly Fido, ale tam už zřejmě nechtěl jít dál ani Lars. Škoda. (05.07.2014)

Druhý díl Nymfomanky je ze začátku nudnější, aby na konci udeřil. Shia zde předvádí absolutní herecký výkon a Stellan si jede stále svůj klasický poctivý výkon. Vlastně v rámci herců se nedá vytknout vůbec nic. Dokonce i Charlotte zde začíná hrát více než její mladší já v podobě Stacy Martin. Charlotte také způsobí patřičný dojem svými bradavkami, které pravděpodobně už nikdy nezapomenu. Tak vystouplé bradavky totiž neuvidíte každý den ve filmu, jestli vůbec. Horší už bylo jen to, že Lars von Trier pokračoval ve svém epizodickém, nic neříkajícím, vyprávění, který je jednou nudný, po druhý zajímavější no a po třetí zbytečně filozofický. A tohle všechno se opakuje do té doby, dokud Vás Stellan nepřesvědčí o něčem, o čem byste snad radši ani nevěděli. Závěr je totiž po těch čtyř hodinách ránou do duše snad každého diváka. Jednu hvězdičku filmu dávám jenom proto, že to Lars natočil hodně dobře. Režisérský výkon se mu upřít nedá, to všechno ostatní ale už jo. (10.12.2014)