Zeď

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí. (27.02.2023)

Nee, sto osm minut zírání na psychopatickou paní s pár zvířátky dost zabíjí. Sto osm minut hezkých krajinek, luk, lesů, skal a potoků, lovu jelenů a krás lidskozvířecího přátelství zní sice zajímavě, ale věřte, po dvaceti minutách začnete toužebně očekávat závěrečné titulky. Ano, filozofická témata o hloubce návyků lidské společnosti, podstatě práva v přírodě, podstaty člověka a nevýhodě moudrosti stáří v páchání sebevraždy mohou být občas inspirativní, ale už tu párkárt zpracované byly a upřímně...o dost líp. A pokud celou dobu lítostivě věříte těm blábolům o neviditelné zdi, jež ta žena se zaujetím vypráví, její nadšené zabíjení chudáka pána, co se jen bránil zuřivému psovi, nakonec přesvědčí o pár blocích maximálně tak v její hlavě. (30.06.2012)

Pölsler by se měl asi vrátit zpátky k TV projektům, protože mít k dispozici takové přírodní scenérie a promrhat je na něco podobného, to se jen tak nevidí. Nemůžu si pomoct, ale bylo k vidění spousty dechberoucích drám i z tuctovějších podkladů. Totálně nevyužitý námět - 30%. [47. MFF Karlovy Vary] (08.07.2012)

Současné rakouské filmy mám velice rád a i Die Wand na začátku vypadala, jako snímek přesně dle mého gusta. Když se však zápletka s neviditelnou zdí stále nevyvíjela (její ohmatávání nebralo konce), začínal jsem být lehce znechucen. Místo syrového zobrazení psychických stavů hrdinky jsem se dočkal pouze nepřetržitého monotónního předčítání románové předlohy. Film se navíc začne vyvíjet ve smyslu "pes je nadřazen nad všemi zvířaty i nad člověkem", na což mám opravdu silnou alergii. Abych jenom nekritizoval, kamera je po většinu času výtečná (není divu, když se na ní podílel Martin Gslacht), stejně tak houslová hudba, potenciál ale zůstal poněkud nenaplněn. (17.10.2012)