Andrej Rublev

Rusko zubožené tatarskou (mongolskou) okupací, o které se málo ví a ještě méně píše. Rusko, které zachránilo podruhé v novodobých dějinách Evropu před dechristianizací. Rusko, které svým "pomoskovštěním" postupně sílí. Rusko Andreje Rubljova. Rusko ikon a naděje. Rusko snímané bezděčnou kamerou a jakoby nezúčastněnou režií. Sovětský svaz Andreje Tarkovského, stále ještě doufajícího v zbytky chruščovovské "otěpelji". Tání, které mrzne. Naděje, která neumírá. Zážitek, na který se nezapomíná. Oslava rychlé pomalosti a hbité myšlenky. (20.10.2007)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Dle samotného názvu a faktu, že titulní hrdina je skutečnou postavou, jsem od tohoto filmu očekával víceméně tradiční životopis, o to více jsem byl překvapen při zjištění, že sám Andrej Rublev během epizodického vyprávění často opouští centrum dění. Samotnému malování – tedy řemeslu, které ho proslavilo – je taktéž věnováno méně prostoru, než bych očekával, nemluvě o tom, že vyjma závěrečných titulků je celý film černobílý, což vzhledem k umění, ve kterém je důležitý poměr barev, velmi nezvyklé. Právě až v oněch titulcích má divák konečně možnost spatřit Rublevovo dílo ve vší své kráse. Navzdory (nebo právě díky) nenaplnění mých diváckých představ považuji Andreje Rubleva za vynikající dílo. Tarkovského režie je již tradičně přímo hypnotický a pro mne osobně představuje nejpůsobivější scénu "šašek na dešti". (09.01.2011)

Andrej Rublev.... Já, kdybych byl věřící v nějakého filmového boha, určitě bych si na pomyslný oltář, kde bych vzdával tomuto bohu hold, položil mé DivX CD (mohu vážným zájemcům poskytnout) s Andrejem Rublevem a každé ráno, poledne a večer (a kdykoli bych šel kolem) bych se mu uctivě a hluboce klaněl... Andrej Rublev je nezapomenutelné dílo, které patři na filmový olymp. Další komentář je naprosto zbytečný. To se prostě musí vidět. dovětkem jen, že ne všem se může zdát tento film zajímavý a bude chápán v kontextu i jako jako nudný... Z mého pohledu se jedná o naprosto dokonalé popsání tehdejšího stavu doby i mentality... A popis zvládl Tarkovskij víc než bravurně... howgh (04.02.2005)

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa. (09.01.2008)