Ivanovo dětství

Je zaujímavé sledovať UPROSTRED akejkoľvek vojny, asi by som povedal, že najlepšie to zbadať, je z druhej svetovej, ako akýsi chlapec - “HRDINA” , sa prediera svojim holým životom, i napriek tomu, že mu život visí na vlásku. Nie je ťažké uveriť tomu, že mnohí z nich sa nachádzali na miestach, kde byť nechceli, vojna sa rozšírila všade navôkol, ako nejaký MOR, prišla do končín, kde sa z „chlapca stal muž” . Videl som dva pozoruhodné snímky na túto tému, pričom tento Andrejov debut sa napríklad nepodobá naturalistickému Idi i smotri, režiséra Klimova, z roku 1985, s Alexejom Kravčenkom v hlavnej úlohe, to Fljora, to má oveľa, ale oveľa horšie, ako Ivan z Ivanovho DETSTVA, Andreja Tarkovskijho. Skôr by som ho prirovnal ku psychologickému Plechovému bubienku, režiséra Schlöndorffa, z roku 1979, s Davidom Bennentom v hlavnej úlohe, jeho Oskar má spoločne rysy s Ivanom, lebo Fljora je v takých extrémoch, ktoré si títo dvaja chlapci nedokážu ani predstaviť. Ivan je zhruba 11 ročný chlapec, zažil si toho veľa, matku a sestru mu chladnokrvne zastrelili Nemci, teraz spolupracuje na ruskom fronte, kde sa z neho stáva rešpektovaná osoba, a to z pozície vyššej hodnosti. Ivo je niečo, ako špión, či skôr prieskumník, chodí po nebezpečnom teréne, kde sliedi nepriateľ, aby zmapoval situáciu, t.j v tom prípade, ak sa to dá, môžme obkľúčiť nepriateľa. Skrátka, nasadzuje svoj KRK, aby pomohol tejto VECI. Náročný, depresívny a psychologický vojnový film, s ULTRA perfektnou čiernobielou kamerou Vadima Jusova, ktorá nastoľuje pravú, nefalšovanú, pôsobivú atmosféru, aká patrila do tej doby, na akýkoľvek front, nech sme kdekoľvek, tam všade číhala smrť ! V prvom rade, kamera, réžia a atmosféra, dodávajú snímku neuveriteľnú dynamiku, aj s Nikolajom v hlavnej úlohe, ako Ivanom, z ktorého spravila vojna nepokoreného človeka, až pokým nevošiel do rúk... (31.10.2016)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Na to, že je to prvotina (pokud nepočítáme, Válec a Housle), a je to z období 2.světové (což osobně moc nevyhledávám), tak je to geniální a místy i brilantní. Přiznám se, že jsem dlouho s tímto filmem od mého režiséra č.2...otálel, ale již na 1.shlédnutí před pár lety, jsem za pár minut poznal jeho autorský rukopis, byť zde ještě tak není výrazný, jako v pozdějších klenotech. Klidně by mohl býti i delší.:) (06.02.2019)

Tak som predsa len porušil svoje predsavzatie vyhnúť sa akémukoľvek filmu Tarkovského, pretože jeho filmom nedokážem porozumieť rovnako, ako nedokážem prekonať pocit nudy pri ich sledovaní. Ivanovo detstvo je trochu iné, možno práve preto, že sa líšilo od neskorších Tarkovského filmov. V podstate to bol námetom nie príliš originálny sovietsky vojnový film. A keď sa divák dokáže vyrovnať s povinnou ideologizáciou sovietskych vojnových filmov, býva ich sledovanie zážitkom. Veď aj americké filmy bez okázalého vlastenectva je možné spočítať na prstoch jednej ruky. Pre Tarkovského je asi charakteristické, že k nosnej dejovej línii popriliepa ďalšie nefunkčné ozdobí to vynikajúcou kamerou a potom už iba zbiera nadšené kritiky a ocenenia. Ja ostávam pri zemi a tri hviezdičky sú maximom, ktoré som schopný jeho filmom dať. (09.12.2016)