Cesta ven

Velmi sugestivní příběh z prostředí ve kterým se sice nenacházím a doufám, že nikdy nacházet nebudu, ale i tak si troufnu říct, že ten příběh na mě působil realisticky, syrově a depresivně. Žaneta si obcházela svůj hořkej kruh, ale já v tom kruhu teda moc děr kudy ven neviděl. Po tomhle filmu si možnosti vydělávat si love vážím zase o hodně víc. Film díky osobité kameře, nehereckýmu castingu a tradičně depresi pomahájícím ostravským exteriérům působí až dokumentaristicky. Z toho lidskýho zoufalství jsem nakoupil depresi na celej měsíc, fakt díky. (14.02.2015)

Dost jsem na údajně nejlepší český film za rok 2014 byl zvědavý. Ono totiž točit ze světa multikulturních kočovníků není úplně prdel. Odráží se to nejenom ve způsobu života, který mnohý z nás nedokáže pochopit, ale i chudobou, ve které žijí, a ze které se opravdu těžce hledá cesta ven. Nicméně se mně hrozně líbilo, že režisér Petr Václav zvolil pro hodně těžké téma naprosto neznámé tváře a neherce. Před kamerou totiž předváděli naprosto neuvěřitelné výkony, čímž si mě získali. Horší to už bylo ale s tou lidskou stránkou, kterou jsem celkově v tom prostředí absolutně postrádal. Na lidskost není čas, nezbývá tedy nic jiného, než bojovat za přežití. Nejhorší pak na tom je, když Vás dolů sráží nejen lidi okolo, kterých ne a né se zbavit, ale i vlastní rodina. Název Cesta ven k tomuto filmu je pak absolutně vševypovídající. Viděno na základě Challenge Tour 2015 (07.04.2015)

Film, jehož velikost poklesků (dramaturgická neukočírovanost, didaktičnost a herecká / inscenační topornost některých scén) vyváží úspornost a přesnost pozorovatelství, precizní schopnost zachytit skličující fragmenty reality a prostý fakt, že člověk v něm není jen výslednicí limitů společenských, ale také psychologických. Navíc má Cesta ven daleko k humanistickému vydírání. Je místy velmi vtipná, často neúprosná a stejně často absorbující. Český film konečně splácí dluh modernímu sociálnímu dramatu a zanechává daleko za sebou klopotné pokusy typu Můj pes Killer, El Pasa nebo Poupat. Cesta ven jednoduše ukazuje cestu ven, byť (sem tam polovičatě) zaostává za nekopromisním verismem bratří Dardennů a lyrickým realismem Bence Fliegaufa. [80%] (29.05.2014)

Tradične obľúbenú tému z našich končín ohľadne rómskej menšiny a jej života, ponúka aj film Cesta ven (2014). Film získal svoju priazeň aj na Art Film Feste a bol dva krát ocenení v kategóriách za najlepší film a herečku. Príbehovo dobre koncipované a tvorcovsky pútavo natočený pohľad do života a problémov tejto menšiny, ktoré prinášajú starosti ale i malé radosti. Herecky ako na hojdačke pri danom zložený amatérských hercov ale prevažne je to snaživé a dá sa to zniesť. /videl v kine: 55%/(filmový festival Art Film Fest 2014) (05.07.2014)

A máme to tu zase. Ačkoliv se HOMOredakce velkohubě zákonně distancuje od obsahu, verbal se patrně na základě udání nějakého Klubíku romídků vesele maže. Já si však za svým názorem stojím a vzhledem k tomu, že mám vystudovaný hornický učňák, mohu s úsměvem odborně konstatovat, že můj zvratek rozhodně nenaplňuje skutkovou podstatu dle paragrafů 352,355 a 356 TZ, ani paragrafu 49 odst. 1 písm d) a e) ZoP, a jsem schopen si jej před kýmkoliv obhájit, a to včetně orgánů! Pokud to vidíte jinak, prosím, naprašte mě, o výsledcích svých vítězství budu všechny přizdisráčské pokrytecké mrdky detailně informovat. Tudíž se de jure opět jedná o bezprecedentní potlačování svobody projevu nehodícího se patrně do HOMOkrámu. Nu což, budu to sem rvát znovu a znovu až do úplného zabanování: Film „Černé kurvy, bílá vrána“ sice na jedné straně hezky ukazuje, co je to za svinskou svoloč, druhým dechem však dodává, že je to i naše chyba, protože ty chudáky sociálně vylučujeme, s čímž si dovolím důrazně nesouhlasit a vyjádřit tuto nelibost rozčíleným „Ale hovno!!!“. Ono „sociální vyloučení“ spočívá v údajném, pro mnohé začarovaném kruhu. Naše rasistická macešská společnost jim totiž odpírá přístup ke vzdělání, což jim znemožňuje najít si kvalitní práci, proto jsou ti ubožáci nuceni obracet se na náš sociální systém a ten, když selže, donutí je to ze zoufalství ke zvýšené trestné činnosti, čímž si vůči nim společnost vytváří předsudky a sociálně je izoluje. Opět mi to na tomto místě nedá, abych si trochu neulevil směrem ke všem těm prořímským aktivistům (dále jen „zkurvení pokrytci“) rozhořčeným „Tak s tímhle táhněte do piče! Ten kruh není začarovaný ani trochu!“. Toto vynikající etnikum si sem z Pandžábu poprvé přitáhlo své maringotky počátkem 15. Století, a to v podstatě mezi kudlankami vyplachované negramoty, přičemž se během velmi krátké doby a určitě zcela neprávem vynořily ony „předsudky“ napříč celou Evropou. A vůbec to nebylo proto, že ty kurvy poplatné svému indickému naturelu začaly v tu ránu parazitovat a kradly, co mohly! Nene! Ty bílé svině je jen tehdy nechtěly vzdělávat a zaměstnávat už vůbec ne. A takto jsme je rasisticky utiskovali až do roku 1948, kdy bylo státně deklarováno povinné základní vzdělání, a školy rázem praskaly ve švech kvůli neutuchajícímu zájmu čokoládových miláčků o gramotnost a touze být užitečnými členy společnosti, což prokazují svou příkladnou účastí a všeobecným vynikajícím prospěchem dodnes. Rodina se stala základem státu a opět to byli naši skvělí spoluobčané, kteří šli jako první příkladem a začali se množit jako filcky v zarostlém nemytém klíně přičmoudlé Epětapadesátnice. A to jen proto, aby rozšířili řady vzdělaných, kulturních a především platných členů naší společnosti, schopných bezelstně pracovat do roztrhání těla pro všeobecný blahobyt. Vida takovéto nadšení, vynořila se v poslední době banda zkurvených pokrytců, kteří se snaží přiživit na těch skvělých snažílcích a všemožně je naoko podporovat k ještě většímu úsilí, avšak ve skutečnosti se jen chtějí buď politicky zviditelnit, nebo si zaparazitovat na těch štědrých sociálních programech pro jejich podporu a dokonalou asimilaci. Chtělo se mi brečet, ano, přátelé, brečet, když jsem ve filmu viděl tu odpornou rasistickou bílou pizdu z pracáku, která našim milým hrdinům sebrala bez kousku soucitu podporu v nezaměstnanosti, když zrovna úplně náhodou neměli krátkodobě práci, protože se nemohli rozhodnout, budou-li společensky prospěšnější jako chirurgové, jaderní fyzikové, právníci nebo ředitelé nadnárodních firem. „Kunda jedna, vyjebaná!“, jak ji i zcela správně a oprávněně nazvali. *** A teď si položme otázky: Kolik sociálních dávek už bylo z našich daní projebáno na to, abychom si tu udržovali farmu na tasemnice? Kolik státních peněz nebo peněž například mecenáše a filantopa Soroše a jiných naivních fantastů bylo promrdáno na marnou snahu vzdělat je a asimilovat? Kolik radiátoru z funglových státních bytů skončilo ve sběrně a kolik oken bylo stopeno, když jim ti zkurvení rasisti nedali nové? Kolik času ještě uplyne, než se to tu změní v Kalkatu a staneme se minoritou? Jo, to vám dneska nikdo nespočítá, protože by nás okamžitě exkomunikovali z té tolik benevolentní Unie a zkurvení pokrytci z bílých čtvrtí velkohubě roznesli na kopytech. A tak je samozřejmě úplně fantastické, když naše nejvyšší filmové ocenění vyhraje dost tendenčně (všude v těch cigánských životech je pochmurno, nehostinně a prší) natočená nudná kokotina, která v podstatě vyzní tak, že 0,1 procenta z nich se snaží, a proto bychom jim rozhodně měli dát ještě spousty šancí. Historie nás nepoučila, a tak si s altruistickým úsměvem dál vykrmujme své škrkavky, dokud se nepřemnoží a nesežerou nás zevnitř. Pak možná přijdeme na to, že jediná Cesta ven je nahrnout to všechno do Érbasu a vyhodit nad Pandžábem, kde by možná po chvíli zjistili, jak bylo neuvážené nerespektovat kulturu majority a chovat se jako hovada. Závěrem bych chtěl vzkázat všem těm zkurveným pokrytcům, že naprosto stejným způsobem nahlížím i na to 0,1 procento bílých socek, krimošů a nefachčenků a že ti kakaoví zmrdi jsou kategorizování do stejné rasy jako já, tudíž si svá obvinění z rasismu strčte do svých populistických prdelí a dokud nestrávíte pár let bydlením ve stejném domě, nebo stačí i čtvrti, jako Červeňákovi nebo Mižigarovi, hluboce vašimi názory pohrdám. (03.04.2015)