Ledová ňadra

V ramci filmografie Georgesa Lautnera /Les Bon Vivants, Road to Salina, My se nehnevame/ je tento film vysloveny priemer. Lautner sa tu pokusil o francuzsky fryler, kde mala mat Mireille Darc ladove nadra a Delon zase ladove oci. Potom on sa ju pokusi zachranit, ale ona je dusevne chora ...... no a na tom sa Lautner dost neuspesne pokusil vybudovat akysi svoj pokus o tuhy fryler, miestami az dramu . 69 % (20.10.2018)

Musím říci, že mě film velmi příjemně překvapil zejména tím, jak udržel mou pozornost a eliminoval stisknutí klávesy "Pause" na ovladači na nulu. Postavy jsou vlastně rozděleny na dva tábory - na straně jedné magický, hypnotický kus ledu (Peggy Lister v podání Mireille Darc), na druhé straně chlapi, předhánějící se o její přízeň v čele s chladným a těžko odhadnutelným advokátem Marcem Rilsonem (Alain Delon) a přátelským a lehkomyslným Fracoisem Rollinem (Claude Brasseur). Temnou atmosféru dokresluje nebezpečný řidič p. Rilsona Steig, kterého očekáváte za každým rohem, v temné garáži bez světel... (09.07.2008)

Tak neviem, čo majú tvorcovia filmov o nebezpečných ženách a tajomných vraždách s ľadom, každopádne názvy ako Ľadové prsia, Mrazivá vášeň, alebo sekáčik na ľad v Základnom inštinkte ukazujú na nejakú menšiu úchylku. Bohužiaľ mi východzia situácia nepripadá príliš uveriteľná a postava, okolo ktorej sa všetko točí pôsobí skôr dojmom bezmyšlienkovitého média. Čiže inak, ako v klasických mind fucking trileroch. Vo filme je však stredom vesmíru s bližšie neidentifikovateľnou gravitáciou (nie je zvlášť krásna a výraznú inteligenciu neprejavuje), pôsobiacov na všetkých mužov. Ľadové prsia vsádzajú na psychológiu, ale mne tento prístup pripadá trochu falošný. (30.06.2014)

Někdejší expresionistický film němé éry a horor raného zvukového filmu ožívá v zenitu Delonovy tvorby nejen herecké způsobem, který nenechává diváka lhostejným. Zprvu zdánlivě něžná a ochranyhodná žena, sama o sobě tragický jedinec, obávající se o zachování své identity, se postupně mění v monstrum. Rozpolcená psychika, snad schizofrenická, je náhle ďábelskou pastí. Rána z milosti, výraz bezradnosti i rozhodnosti jednoho z hlavních hrdinů ŇADER, náhle jakoby platí nejen pro zvářata, ale i pro lidi jako východisko ze situace, jež nemůže mít řešení už proto, že postižený člověk nemůže žít trvale na obou stranách psychiky, být současně i osobností, i jejím opakem. Moderní povrch tají starožitný vnitřek. Vidění, které posouvá počátky moderní vědy nejen do dobové současnosti, ale i naší přítomnosti. Až ledová dokonalost provedení, jíž vévodí Claude Brasseur, odráží název filmu nejméně tak dobře, jako jeho obsah, námět a scénář. (04.03.2016)

Ten záběr na tři koule na zeleném kulečníkovém plátně byl všeříkající. Dvě liliovitě bílé s (nejen) ochranitelskými úmysly a jedna červená jako krev. Tohle zavání karambolem.. Ze vzájemného působení ledové královny, ledového pohledu a žáru rozverné energie vzniká znepokojová teplota, tajuplnost přetahující se s teatrálností, pár nervy šponujících momentů a závěr, který nedává příliš smysl. Brasseurův výraz, když Peggy vylezla se sprchy a on zjistil, že není blondýna? No krve by se v něm skoro nedořezal.. (23.09.2019)