Drsný chlapík

je zvláštní jak čas může změnit náhled na jeden film. Když jsem ho poprvé v roce 85 (plus-mínus) viděl na programu ČST ve slovenském jazyce, byl to okamžitě kult mého mládí. Neexistovalo nic co by se mi nelíbilo. Tedy krom Lino Ventury. Byl divnej. Pupkatej strejda a drsoň co kosí davy? No zvykl jsem si... po pár podívání. o 30 let později (plus-mínus) už film vyznívá zcela jinak. Lino Ventura je zcela OK (prakticky nejsympatičtější postava filmu) a ostatní bere za své. Ta brutální nuda uprostřed (řekněme mezi vodopádem a Eiffelovkou), ta divná blondýna s tlustým krkem. K tomu leta vybudovaná alergie na "francouzské přehrávání" a jejich debilní gesta když argumentují. Drobné kopance (dějové i logické) najednou z filmu dělají sotva průměr a snad jen nostalgie mi nedovolí dát hvězdičky pouze dvě. To jsou věci... (01.07.2014)

Jeden z nejslabších Venturových filmů, co jsem kdy viděla. V těch letech už začínala filmařina zvolna upadat. Mistr Ventura má ale tu schopnost, že udrží u filmu, který by člověk po deseti minutách smetl ze stolu a ani by ho nechtěl sbírat. "Dokud má člověk nohy, tak má utíkat," říká se ve filmu. Pozorujíc ty laciné záběry a triky, které vyloženě nesnáším (bojovka u nás v lese?), uvažovala jsem o tom...., že vezmu nohy na ramena. Ale Morricone to zase jel geniálně a pan Ventura nezklamal a dotáhl mě do zdárného konce, tedy spíš zdárně do konce. (26.09.2011)

Lehce nabyl, lehce pozbyl. Takže se přímo nabízí, že bude muset opět nabýt a je dost pravděpodobné, že přitom bude muset, Aldo, nejednou i nabít a možná (znovu) zabít. Potom už stačí pár správných přátel a mecenášku baronku mít a na netradiční výlet, za zlatým pokladem, je vzít. Přátelství si sice za něj nekoupíš, zdraví (nohy) jim za ně taky nevrátíš, ale není zase tak špatné, JE mít. Člověk s nima může víc, než jen snít. Taková věc si samozřejmě zaslouží zapít a není špatné u toho, E. Morriconeho a C. Cardinale mít. Jen je potřeba se před indiány, stále na pozoru mít. [Lino Ventura, E. Morricone, nádherné scenérie divokých nespoutaných Skalistých hor a čisté nefalšované přátelství dvou věčných snílků, to jsou atributy, které vás i přes absenci plnohodnotného scénáře, spolehlivě u snímku udrží. Le Ruffian je čistě pocitová oddechovka, pro některé možná i potřebný životabudič, dokazující, že to jde i čistě přírodní (filmovou) cestou, bez chemie na předpis].75% (26.01.2014)

"Život máme k životu. A na věčnosti si odpočinem." Mám rád kluky plný života, kterejm nic nemůže zkazit dobrou náladu. A přesně takoví jsou Aldo a Gérard. Mně by třeba poněkud vyvedla z míry bitka proti celý hospodě, topení se pod vodopádem nebo pád z Eiffelovky, ale tihle dva to berou jako zpestření života. Trochu mě tím nakazili, takže na úvod zkusím zopakovat Gérardův skok s kryplkárou do vody a podle výsledku se rozhodnu, jakou blbinu si dám příště. Tohle je prostě zábava pro opravdový chlapy ... a taky trochu pro mě. (09.11.2021)

Slušná výprava, obsazení a hudba. Dobrodružné a akční scény z divočiny jsou velmi dobré, ale celá prostřední část filmu se odehrává ve městě a je nudná, nezajímavá a v podstatě zbytečná. Totéž platí o mnohdy zcela nevhodných a bezdůvodných flashbackových scénách z minulosti ústřední pánské dvojice. Jednoduše řečeno, určitě ne špatný film, který však nemá na to aby diváky uchvátil a bavil celou svoji promítací stopáž... (28.05.2004)