Drsný chlapík

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65% (29.06.2020)

Uličnické kousky stárnoucího herce Lina Ventury v jeho pojetí mají šarm a vtip. Jsou jednoduché a pobaví. Neméně významný je i fakt, že výborným protějškem mu byl i dost dobrý herec Bernard Giraudeau. Do výrazně skromnější role zapadla i hvězda velkého formátu Claudia Cardinal. Pěknou směsici dojmů a pocitů jsem měl i ze záběrů krás kdesi na severu Kanady Skalistých hor. Všemocné scenerie přírody včetně mohutného vodopádu a jeho pěnivých vod působily úžasně. Takže si myslím, že to byl bezva prožitek. (11.05.2011)

Lehce nabyl, lehce pozbyl. Takže se přímo nabízí, že bude muset opět nabýt a je dost pravděpodobné, že přitom bude muset, Aldo, nejednou i nabít a možná (znovu) zabít. Potom už stačí pár správných přátel a mecenášku baronku mít a na netradiční výlet, za zlatým pokladem, je vzít. Přátelství si sice za něj nekoupíš, zdraví (nohy) jim za ně taky nevrátíš, ale není zase tak špatné, JE mít. Člověk s nima může víc, než jen snít. Taková věc si samozřejmě zaslouží zapít a není špatné u toho, E. Morriconeho a C. Cardinale mít. Jen je potřeba se před indiány, stále na pozoru mít. [Lino Ventura, E. Morricone, nádherné scenérie divokých nespoutaných Skalistých hor a čisté nefalšované přátelství dvou věčných snílků, to jsou atributy, které vás i přes absenci plnohodnotného scénáře, spolehlivě u snímku udrží. Le Ruffian je čistě pocitová oddechovka, pro některé možná i potřebný životabudič, dokazující, že to jde i čistě přírodní (filmovou) cestou, bez chemie na předpis].75% (26.01.2014)

Jeden z nejslabších Venturových filmů, co jsem kdy viděla. V těch letech už začínala filmařina zvolna upadat. Mistr Ventura má ale tu schopnost, že udrží u filmu, který by člověk po deseti minutách smetl ze stolu a ani by ho nechtěl sbírat. "Dokud má člověk nohy, tak má utíkat," říká se ve filmu. Pozorujíc ty laciné záběry a triky, které vyloženě nesnáším (bojovka u nás v lese?), uvažovala jsem o tom...., že vezmu nohy na ramena. Ale Morricone to zase jel geniálně a pan Ventura nezklamal a dotáhl mě do zdárného konce, tedy spíš zdárně do konce. (26.09.2011)

Čakal som určite viac. Od režiséra a scenáristu Giovanniho som videl viacero dobrých a výborných filmov, Lino Ventura sa tiež viackrát blysol a Ennio Morricone nemá v mojich očiach konkurenciu. Problém nastal v tom, že Giovanni začal vykrádať sám seba, Ventura nám zostarol a Ennio nemal najlepší deň. Výsledkom bolo nemastné-neslané dielo, v ktorom sa iba občas objavilo niečo, čo by si zaslúžilo záujem. Takže škoda. (19.04.2022)