Režie:
Václav GajerScénář:
Zdeněk MahlerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Luboš FišerHrají:
Václav Voska, Jiřina Jirásková, Eduard Cupák, Consuela Morávková, Hana Brejchová, Josef Kemr, Viola Zinková, Jan Libíček, Ferdinand Krůta, Vladimír Stach (více)Obsahy(1)
Na oblíbeného rozhlasového hlasatele si kolegové nachystají trapný žertík: kolegyně se mu v telefonu vydává za zamilovanou ctitelku. Osamělý muž zavětří milostnou příležitost a nic netuše, jme se pátrat po totožnosti neznámé ženy... S paradoxy si pohrávající pohled do zákulisí médií i na svéráznou milostnou zápletku však přesto neupoutá, je zbytečně rozvleklý. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Málo objevná zápletka, fádní dialogy, ve kterých to jiskří spíš méně než více. Nutný moralizující závěr. A přesto příjemné pokoukání na herce, kteří se mi nikdy neomrzí. A Jiřina Jirásková hned ve své první scéně podává svou definici tehdejšího rozhlasového zpravodajství, která je i na uvolněná 60. léta poměrně odvážná. ()
Václav Voska v netypicky civilní poloze člověka ze současnosti úspěšně zvedá jednoduchý námět z průměru. Zápletka zpočátku vypadala na blbý laciný žertík, ale líbilo se mi postupné stupňování psychiky hlavního hrdiny i jeho podivného vztahu s fiktivní Helenkou s nečekaně mrazivým vyvrcholením. Dle mého názoru je ale docela škoda, že dramatická linka příběhu nedostala víc prostoru a celé to skončilo docela urychleně v středometrážní stopáži. Na filmu oceňuju mimo jiné zajímavý pohled do zákulisí příprav rozhlasového vysílání v reáliích 60. let, včetně dokumentárního štěku s Antonínem Jedličkou. 70% ()
Zdeněk Mahler patří k lidem, u kterých, ať dělají, co dělají, máte pocit, že to vždycky dělají maximálně precizně. A o jeho scénáři k "dramedii" Jak se zbavit Helenky to platí také. Zápletka je sice jednoduchá, ale ohromně působivá, navíc ve skvělém podání dvojice Václav Voska - Jiřina Jirásková. Obzvlášť se mi líbilo, jak film postupně černal. ()
Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih. ()
Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. ()
Galerie (2)
Photo © Filmové studio Barrandov / Miroslav Pešan
Reklama