Jak se zbavit Helenky

Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. (25.06.2011)

Zdeněk Mahler patří k lidem, u kterých, ať dělají, co dělají, máte pocit, že to vždycky dělají maximálně precizně. A o jeho scénáři k "dramedii" Jak se zbavit Helenky to platí také. Zápletka je sice jednoduchá, ale ohromně působivá, navíc ve skvělém podání dvojice Václav Voska - Jiřina Jirásková. Obzvlášť se mi líbilo, jak film postupně černal. (16.06.2012)

Trošku naivní příběh o jednom rozhlasovém hlasateli ze kterého si jeho spolupracovnice udělá srandu a po telefonu mu vyznává lásku,on tomu bezmezně věří a tak se dostává do měnších lapálii(záchytka,trapas na pohřbu)V hl.roli V.Voska kvalita sama o sobě a ta povedená spolupracovnice J.Jirásková je mi v tehle roli už od začátku hodně nesimpatická.Prostě 1 a dost (21.10.2008)

Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih. (14.08.2020)

Pomerne slabé, zvlášť ak prihliadnem ku krajine a dobe vzniku. Necítiť ani silný príbeh náhodne vzniknúcnej lásky, ani poetiku novej vlny a o komédiu sa celok obtrel len zboku. Tak to dopadá, keď si niekto chce z niekoho utiahnuť, sám pritom veľa humoru nepobral. Platí to ako pre obsah filmu, kde sa z pôvodne zamýšľaného žartu stáva vzťahová trapárna, tak pre formu, pripomínajúcu skôr tv inscenáciu ako aj pre herecké výkony, len v zriedkavých momentoch idúce na viac ako pol plynu. (19.10.2008)