Stav věcí

Ak by tento námet spracoval Charlie Kaufmann a natočil ho Spike Jonze, jednalo by sa o intelektuálnu udalosť sezóny. Lenže zaujímavý nápad dostal už dávnejšie Wim Wenders, ktorého režisérsky štýl na mnohých divákov, vrátane mňa a aj viacerých intelektuálov, pôsobí nudne. Česť žánrovým výnimkám. V spomenutom prípade ideálneho stavu vecí by sa jednalo o sarkastickú komédiu, v prípade Wendersovho filmu sa jedná o podobenstvo takmer bez deja, čo je na konci vysvetlené ďalšou úvahou o filmových klišé a princípe točenia filmov. Mňa mrzí, že tento typ Wendersových filmov pôsobí príliš vyumelkovane, sebestredne a nudne, pretože ich námety a myšlienky stoja za zamyslenie. Ale čo chcete od človeka, čo točí čiernobielo, je predsa jasné, že je to zmrzlinár. Wenders Hollywood kritizuje a zároveň ho aj miluje, čoho som bol svedkom už vo viacerých zábavnejších režisérskych výpovediach. Režisér tvrdí, že film by si mal vystačiť iba s napätím medzi postavami, nepotrebuje na to dej, Wenders je taký frajer, že si v tomto filme vystačí bez jedného aj druhého. DRUHÉ POZRETIE: keďže som až teraz pochopil, že tento film je aj veľmi svojská komédia, zvyšujem hodnotenie (03.02.2013)

Přiznávám, první scény filmu mě upřímně vyděsily. Sledovat dvě hodiny temné, odosobněné sci-fi vážně není můj šálek kávy. Weders naštěstí nezklamal a nabídl citlivou, mnohovrstevnatou podívanou, plnou hlubokého člověčenství, krásných záběrů i výborných hereckých výkonů... Zmiňovaná kritická reflexe Wendrsovy zkušenosti s Hollywoodským způsobem točení a především produkování filmů tvoří přitom jen jakousi vrchní, jakkoli nejviditelnější slupku tohoto filmu... Kromě toho lze však ve Stavu věcí najít i mnoho jiného. Například reflexi moderní, ale v podstatě ošklivé americké městské a industriální krajiny plné stožárů, drátů, poutačů, světel, fasfoodů, autostrád, parkovišť, automobilů, mrakodrapů a prázdnoty, reflexi podmanivé a nespoutané přírody, burácivého moře, romaticky rozeklaného pobřeží, sluncem zalitých lesů, ovšem také reflexi evropské perifernosti a malosti v podobě ušmudlaného zastrčeného města, opuštěného, zpola zdevastovaného hotelu, temného a chátrajícího Lisabonu, všudypřítomného rozpadu a zapomenutosti. Příznačná je zde básnivá nedopovězenost. Wenders nenabízí preparované, učesané pravdy, ale spíše vizuální i obsahové odkazy k nevyřčeným dojmům a pocitům. Na mnoha místech se přitom tímto způsobem dotýká naprosto fundamentálních otázek, které z jiné strany zkoumá filosofie, sociologie či přírodní vědy... Ostatně, podobně nedopovězeně nabízí Wenders fragmenty příběhů tam, kde by divák očekával jejich celek. Zvolený přístup podtrhuje dojem téměř bezprostředního prožitku, ať už jde o prostou estetičnost úchvatných černobílých záběrů, nebo o obsahové roviny úlomků osobních příběhů, sdělujících mj. neschopnost vzájemné komunikace, opuštěnost a osamělost... Mnohými vytýkaná a ve filmu také mnohokrát zmíněná "nepříběhovost" je zde nejen záměrem, ale také velmi účinným způsobem jeho budování. Wenders obětuje onen "velký" příběh v podobě hlavní dějové linie proto, aby mohl nabídnout stovky malých, někdy jen zcela epizodních osobních příběhů. Takřka hmatatelně cítíme, že Wenders přikládá těmto malým osobním příběhům větší váhu, než víceméně nepřítomnému hlavnímu ději. V posledu ovšem stejně vytváří veliký, hluboce lidský příběh. Úlomky osobních dějů se skládají v celek světa... Příběh "těch, kteří přežili". "Vedle lovestory největší příběh lidského života"... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, seeker23, kusper, anniehall, HareS (06.06.2010)

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)

Vyznání lásky evropské filmařině i poctivá režisérská sebekritika a jasné ohrazení se proti hollywoodským praktikám. Kupa malých příběhů, traumat a skrytých tajemství, které vyplouvají na povrch nejvíce právě během nedobrovolné natáčecí přestávky. Osamělý hotel jako místo rozvijení i řešení nejrůznějších existenciálních problémů celého filmařského osazenstva. (01.09.2005)