Stav věcí

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře. (07.12.2010)

Stav věcí je malý a spíš komorní film o natáčení filmu. Není tak filmařsky brilantní jako Americká noc, ani tak ztřeštěný jako Trhák pana Bowfingera,k ani tak vtipný a svěží jako Život v poblouznění, naštěstí ale není ani tak postmoderně zmatený jako CQ. Nejzajímavější je na něm rafinovaně mystifikační začátek, je to ale film, který je určený spíš klubovému publiku, je černobílý, má pomalé tempo a snaží se vytvořit za pomoci hudebních motivů a obrazu určitou náladu typickou např. pro tvorbu Kusturici. I když jedna z postav říká, že bez vyprávění příběhů by film neměl smysl, většina postav z 35-členného filmového štábu, který se nám představí, zůstává na úrovni figurek z komparzu a ani jednoho z hrdinů filmu neodhalí režisér tak, aby se s ním divák dokázal důvěrně seznámit a sžít. Příliš mnoho zůstává neznámé a je to nejspíš režisérův záměr. Některé scény mají přetaženou stopáž, pětiminutovou procházku režiséra po městě asi běžný divák neocení. Je to hodně osobní film, ve kterém Wenders zúročil zkušenosti ze svých filmových začátků. Celkový dojem: 50 %. (21.08.2009)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech. (08.01.2011)

Přiznávám, první scény filmu mě upřímně vyděsily. Sledovat dvě hodiny temné, odosobněné sci-fi vážně není můj šálek kávy. Weders naštěstí nezklamal a nabídl citlivou, mnohovrstevnatou podívanou, plnou hlubokého člověčenství, krásných záběrů i výborných hereckých výkonů... Zmiňovaná kritická reflexe Wendrsovy zkušenosti s Hollywoodským způsobem točení a především produkování filmů tvoří přitom jen jakousi vrchní, jakkoli nejviditelnější slupku tohoto filmu... Kromě toho lze však ve Stavu věcí najít i mnoho jiného. Například reflexi moderní, ale v podstatě ošklivé americké městské a industriální krajiny plné stožárů, drátů, poutačů, světel, fasfoodů, autostrád, parkovišť, automobilů, mrakodrapů a prázdnoty, reflexi podmanivé a nespoutané přírody, burácivého moře, romaticky rozeklaného pobřeží, sluncem zalitých lesů, ovšem také reflexi evropské perifernosti a malosti v podobě ušmudlaného zastrčeného města, opuštěného, zpola zdevastovaného hotelu, temného a chátrajícího Lisabonu, všudypřítomného rozpadu a zapomenutosti. Příznačná je zde básnivá nedopovězenost. Wenders nenabízí preparované, učesané pravdy, ale spíše vizuální i obsahové odkazy k nevyřčeným dojmům a pocitům. Na mnoha místech se přitom tímto způsobem dotýká naprosto fundamentálních otázek, které z jiné strany zkoumá filosofie, sociologie či přírodní vědy... Ostatně, podobně nedopovězeně nabízí Wenders fragmenty příběhů tam, kde by divák očekával jejich celek. Zvolený přístup podtrhuje dojem téměř bezprostředního prožitku, ať už jde o prostou estetičnost úchvatných černobílých záběrů, nebo o obsahové roviny úlomků osobních příběhů, sdělujících mj. neschopnost vzájemné komunikace, opuštěnost a osamělost... Mnohými vytýkaná a ve filmu také mnohokrát zmíněná "nepříběhovost" je zde nejen záměrem, ale také velmi účinným způsobem jeho budování. Wenders obětuje onen "velký" příběh v podobě hlavní dějové linie proto, aby mohl nabídnout stovky malých, někdy jen zcela epizodních osobních příběhů. Takřka hmatatelně cítíme, že Wenders přikládá těmto malým osobním příběhům větší váhu, než víceméně nepřítomnému hlavnímu ději. V posledu ovšem stejně vytváří veliký, hluboce lidský příběh. Úlomky osobních dějů se skládají v celek světa... Příběh "těch, kteří přežili". "Vedle lovestory největší příběh lidského života"... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, seeker23, kusper, anniehall, HareS (06.06.2010)