Ptáci a lidé

Nádherná kinematografie. Fascinující scény. Ale nemůžu jen tak přijmout, (spoiler) s jakými sympatiemi bych jakože měl přistupovat k muži, co opustí rodinu jen proto, že se mu v noci špatně dýchá a "cítí se jako rozpouštějící se kostka cukru" - nevadilo (by) mi to samo o sobě, ale na takové nastavení nechci mít našroubovaný tak čisťounký a nadějeplný (happy) end. (23.05.2016)

Bizarní, to je to správné slovo, kterým popsat zážitek z návštěvy této projekce. Byl to opravdu velmi originální úlet - ptačí úlet. Režisérka Pascale Ferran rozdělila film na dvě velké kapitoly a epilog. Nejdelší první kapitola nazvaná "Gary" udržuje diváka v neustálém napětí a očekávání kam to vlastně celé směřuje. Co když se člověk rozhodne ze dne na den všechno změnit? Tuto otázku si klade hlavní hrdina Gary a spolu s ním i divák. Druhá kapitola nazvaná "Audrey" je vyhrazená hotelové pokojské, která zažije opravdu nezvyklé události. Jako byste se rázem ocitli v nějakém jiném filmu. Celý příběh se zdá být naprosto podivný, ale v závěrečném "Epilogu" se vyklube náznak nějakého propojení obou kapitol. Pro mě zatím nejpodivnější film na tomto festivalu. Na závěr chci ještě zmínit jednu naprosto úchvatnou scénu z ptačí perspektivy (zase ti "ptáci") na noční pařížské letiště Roissy. MFF KV. (09.07.2014)

Myslím, že se z tohoto filmu dalo vytřískat o dost víc. Ten námět není vůbec špatný - dvěma lidem se během jednoho krátkého období naprosto změní život. Jenže bohužel celou dobu jsem měl pocit, že je to neskutečně utahané a že bych chtěl na postavy křičet, ať se něco děje, ať udělají cokoli jiného, než dělají. Fyzicky mě to nudilo. (08.10.2016)

Pokud přežijete první, trošku nudnější půlku, tak druhá je mnohem lepší. Neobyčejný film, o dvou obyčejných lidech, jejichž cesty se skríží až úplně na konci. S velmi vydařeným soundtrackem a na konci s pohledem tak trošku z ptačí perspektivy. Za sladkou Anais a hlavně za Davida Bowieho zvedám o jednu výš. (10.05.2016)

Existencialismus v ryzí ptačí podobě. Ze začátku tu vidíme sérii obyčejných lidských životů, u kterých převládá všudy přítomný zmar, který si před ostatními nechtějí připouštět. Pak se jedna uklizečka převtělí do ptáka a pozoruje tyto lidi, jak se chovají, když jsou sami. Je jasné, co je tím myšleno, ale znova bych podobný film vidět nemusel. Záběry nicméně zajímavé a Anaïs Demoustier klidně rád zase někde ocením. (09.03.2017)