Dákové

Koncem 60. let to běželo v socialistické televizi, ale už tehdy, jako dítě, mne ten film nijak neoslnil. Je třeba uznat (na svou dobu) nákladnou výpravu, zejména při masových válečných scénách, ale v detailu to pokulhávalo a zejména chyběl spád a "rytmus" (když srovnávám např. s tvorba Haralda Reinla a třeba s jeho Niebelungy z téhož roku) . Hudba dle mého názoru úplně nemožná. Dnes, takřka po 40 letech, jsem se na Dáky ani nedokázal dodívat do konce, ale v 60. a 70. letech jsme byli vděčni i za toto. Rumunům se tehdy zvláště povedly adaptace románů J. F. Coopera a Marka Twaina. (13.01.2011)

V jistém roce mého dětství naprosto povinná podívaná, nechtěl-li být našinec out. Napodobování hry s bodáním nože mezi prsty roztažené ruky zpestřovalo nejednu přestávku ve škole, jen místo nože bylo používáno odpichovátko. Tehdy nám požitek z barevné, velkolepé, dobrodružné a širokoúhlé podívané kazil jen konec, který jsme nechápali. Stále jsme čekali, že bude druhý díl. Po letech je dojem matnější, ale Vinnetou tu měl dobrou roli. (11.01.2011)

Vcelku dobrý film s charismatickým Pierrem a slušnou atmosférou. Bohužel trpí dobovými filmovými nešvary, které ale postupem času ztrácí na své negativitě...naopak po shlédnutí dnešních "historických" filmů (např. Gladiátor) se mi Nicolaescův počin začíná líbit víc a víc. Historie sice taky není úplně přesná, nicméně chtít hraný dokument je naivní. (27.03.2009)

Dákové jsou rumunskou expresí romantizovaného patriotismu. Stranický ideál doby naplnil Sergiu Nicolaescu svědomitě a vítězí za vlast, za národ i za stranu. Dácký národ je sice mírumilovný, ale také připraven odhodlaně bránit svou výsostnou svobodu vlastním tělem, elita skládá nejintimnější oběti a pod moudrým panovníkem země jen vzkvétá. Sergiu Nicolaescu vychází z historických dat a slouží vlasti a romantickým představám nevinnosti, svoji prvotinu v hraném filmu ctižádostivě opatřil opulentní výpravou, choreografie je heroická, a svým průběhem se příběh nikterak neodchyluje od jiných filmových národních eposů. Dákové: muži jsou udatní, ženy lepé, komunitní soužití soudržné, epické kroky nepřekvapí a vlastně vše splní to, co od žánru filmový divák víceméně očekává. Tím romantickým hrdinou ve vlastenecké filmové písni je Septimius Severus (příjemný Pierre Brice s hlasem Iona Besoiua), schopný římský generál a morální idealista. Překvapující zjištění je pozdější skvostnou příležitostí k vlastenecké orgii, pak se dokonce objeví láska a mužné hrdinství. Vzorovým vladařem svobodného národa je Decebalus (sympatický Amza Pellea s hlasem Emanoila Petruța), největší, ale také i poslední, král Dáků. Vskutku ojediněle moudrý vůdce nezávislého národa! Hlavní ženskou postavou je Meda (příjemná Marie-José Nat s hlasem Leopoldiny Bălănuță), Decebalova dcerka a křehký půvab karpatských dolin i hor. Zdravé jádro dáckého národa. Výraznou postavou je Cornelius Fuscus (příjemný Georges Marchal s hlasem Gheorghe Dinicăa), římský generál a hlavní dobyvatel dáckého území a šlachovitý mužík s těmi nejvyššími osobními ambicemi v hlaholu slávy. Výraznější postavou je také Domitian (zajímavý György Kovács s hlasem Fory Etterleho), římský císař, obezřetný, poživačný a škodolibě hravý. Z dalších rolí: Decebalův synek a vskutku vzorná junácká budoucnost národa Cotyso (Alexandru Herescu s hlasem Itefana Iordacheho), římský senátor, zvláštní vyjednavač a Severův otec Attius (Geo Barton), svatých tradic i svátostí dbalý dácký velekněz (Emil Botta), přední dácký vojenský velitel Olupera (Mircea Albulescu), či Attiův vrah Remaxos (Septimiu Sever). Film Dákové je vlasteneckým romantismem. Rumunský historický epos snad potěší všechny příznivce žánru. (14.01.2021)

Příjemný historický dobrodružný film, který zaujme. 1) Vzpomínám si na silný dojem, který na mě jako malého kluka film udělal. Zaujala mě tehdy velkorysá výprava se stovkami komparsistů, decimace (potrestání každého desátého člena legií smrtí za zbabělost v boji), působivá závěrečná scéna a především Vinnetou v převleku za Římana. 2) Po opětovném zhlédnutí po málem 50 letech (utíká to, utíká) registruji i další skutečnosti: studiový zvuk (to je špatně) a nervy drásající melodramatickou hudbu. 3) Tendenční až národovecký charakter snímku lze pochopit a vyskytuje se nejenom v rumunské kinematografii. Zdůrazňování nezávislosti a spoléhání se na vlastní síly bylo příznačné pro tehdy ještě čerstvý Caucescův režim. (06.12.2017)