Nebraska

Neverím tomu, ale prvýkrát keď je na oscaroch nominovaný Woody, nefandím jemu, ale inému Woodymu. Film zo života ktorý by ste nechceli žiť, s rodinou s ktorou by ste nechceli žiť. Neznesiteľné postavy si nejde než oblúbiť a smiať sa ich smutnému osudu. Nie je to však škodoradosť, ale taký ten smutný, súcitný smiech a sympatie k obyčajným ľuďom, čo sa blížia ku koncu a stále majú silu, nakopávať prdel osudu a všetkým naokolo.. 2013 bol silný rok a toto budú ťažké oscary. (23.02.2014)

Podobné indie konverzačky často narážejí na problém jak působit dostatečně civilně a realisticky a zároveň tím diváka nenudit. Nebraska si s touto překážkou poradila, jako by nikdy ani neexistovala. Dialogy jsou přitom tak vybroušené, že by je pekelně dlouho potil i zkušený autor divadelních her, ale neuslyšíte při nich ani náznakem zašustění papíru. Takhle to vypadá, když se sejdou herci, mezi nimiž nepoznáváte žádné známé tváře a o to snadněji se při svých kvalitách stanou životnými postavami, kterým věříte každé jejich gesto. Nebraska pak obsahuje velké množství absurdního situačního humoru, nijak přetažené dramatické sekvence a především je nádhernou vztahovou studií otce a syna, aniž by zapomínala na ostatní členy rodiny a obyvatele amerického maloměsta, ve kterém si všichni čumí do oken. Paynovi tímto děkuji, že jsem se konečně dočkala cynické, kousavé, bilanční, sentimentální, ale přitom nikoliv ufňukané indie, ze které jsem byla na závěr na měkko, aniž by mě někdo systematicky citově vydíral. (27.04.2014)

V mém ideálním světě je Nebraska typ filmu pro masy. Neokázale empatický, zdrženlivě vtipný, upřímný a citlivě vypointovaný příběh o stáří, smrti, vztahu otce a syna, zbytečném putování, které všemu dosavadnímu dává nečekaný nový smysl skrze zarputilé popření marnosti. Film podřízený plouživému biorytmu hlavní postavy, která není v pravém slova smyslu protagonistou, protože místo aktivity je spíše předmětem hovoru a jednání druhých. Neobyčejná krása Nebrasky je právě v pasivitě starce, který se nikdy nestane snadným objektem dojetí. Víme o něm málo a to, co o něm víme, je spíše rozporuplné. Payne tak musí s neobyčejnou vnímavostí pracovat se světem, kde chybí krásné a kladné postavy a převažují nedokonalí, stárnoucí a opuštění lidé. Výsledkem je lyricky podmanivé indie, které sugestivně pracuje s celkem krajiny i tvářemi hrdinů, ospalým rytmem i tím, čemu se tady trochu rýpavě říká "člověčinka". V případě Nebrasky jde ale skutečně o neokázale působivý pohled na "holé lidství". Paynovo černobílé vykoupení z naprosto opačně postaveného barvotisku Děti moje. [80%] (12.04.2014)

Krásný obyčejný film. Alexander Payne se znovu upnul k jednomu ze svých stěžejních témat a natočil úžasnou komorní road movie o stáří. Stejně jako ve vynikajícím podobně koncipovaném O Schmidtovi se projevil coby silně empatický tvůrce, který zaostřil svůj pohled na víceméně tabuizované téma. To, co ukazuje, je úplně jiný svět v dnešní době posedlé věčným mládím a kultem síly a krásy. Amerika z odvrácené strany. Alexander Payne navíc vybavil svůj film mimikry nezávislého filmu, o to víc můžeme jeho snímek chápat jako jeho zprávu o stavu unie. Ovšem kdesi ve vnímání svébytného režiséra se odehrál výrazný posun, ať už reflektující skutečnost či nikoliv, jestliže se totiž Jack Nicholson coby čerstvý důchodce Warren Schmidt vydával na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou a jejím výsledkem byla prázdnota života seniora a tíze samoty, starý Woody Grant má na své pouti za magickou výhrou vedle sebe manželku a své dva syny, především pak toho mladšího. A to je důvod, proč tato filmová indie odysea nevyznívá pesimisticky, ale dokonce má i happyend! Platí ono okřídlené I cesta může být cíl a tahle pouť smysluplností institutu rodiny a resuscitace vztahu otec - syn nemá již posmutnělý vnitřní náboj a negativní rozměr jako výše uvedený Payneův film, ale blíží se svým vyzněním spíš kultovnímu Lynchově Příběhu Alvina Straighta. Melancholické ohlédnutí za opravdovými hodnotami a obyčejností něčeho tak zázračného, jako je lidský život... (15.04.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)