Ať žije svoboda

Vynikající Toni Servillo, v dvojroli šité mu na tělo a výborný scénář, který mě královsky bavil. Letošní nejpříjemnější karlovarský film. Možná v tom trochu hrál roli i Klaus, který seděl o tři řady přede mnou a při závěrečném mohutném aplausu něco datloval do mobilu. Já však film vřele doporučuji! (08.07.2013)

Snění je naštěstí připuštěné za všech okolností… Když se dostane podivín do velkého světa, zpravidla obhajuje naivní ideály – stalo se to ve filmu Byl jsem při tom nebo Dave a spadl do toho i neodolatelný filozof Ernani v podání Toniho Servilla. Tyto filmy tlumočí postoje tvůrců a společnému úsilí nic neschází: Ať žije svoboda je vtipný, přiměřeně vážný a dostatečně závažný snímek, který většině diváků pravděpodobně zvedne náladu. K politice nepřistupuje s nasupenou vidinou zdrcující kritiky, nýbrž empatickou snahou porozumět obtížné službě. Opakovaně skloňované slovo „únava“ má vysvětlit ústup vizí, nedostatečnou průbojnost, apatii, korupci atd. Únava má být reakce na stav věci, smutným důsledkem nastolených poměrů. Jenže snímek obhajuje neobhajitelné a vytváří z politiky vakuum. Režisér Roberto Andò netematizuje stranická omezení, nezbytnost kompromisů, každodenního relativizování vlastních ideálů ve prospěch společného cíle. Vůbec není jasné, zda je zdejší (levicová) strana mocenským nástrojem jednoho muže či neovladatelný organismus dlouhého šiku hochštaplerů, kteří politiku Ernanimu brání v rozletu. Absence těchto mechanismů činí nápravu „nového“ Ernaniho strašně naivní. Je to přesně takové, jak si unavený volič přeje. Leč nemožné, protože se zamlží asi sto padesát omezení, před nimiž by filozofující Servillo stál. Podobně zjednodušená je druhá zápletka – politický exil politika Ernaniho se zřejmě hodlal inspirovat papežským zběhnutím (Habemus Papam), bohužel se ale točí v kruhu a mimo pár vtípků nic nenabízí. Tento film je tak naivní a politika v něm černobílá, až mě to dojalo. Pakliže může někdo toto pole ještě stále pokládat za prostor plný unavených idealistů, zřejmě není naše situace tak beznadějně cynická. Více takových filmů. (MFFKV 2013) (01.10.2013)

Otrepaná komediálna zápletka výmeny dvoch chlapíkov na pozícii jedného z nich tu rozhodne nie je prerozprávaná prvoplánovou situačno-komickou formou. Čo ale automaticky neznamená že ide o umenie. Ando nie je Tornatore alebo Sorrentino a nakrútil niečo na rozhraní kina a televízneho filmu. Našťastie má ale k dispozícii Toniho Servilla, ktorý zahrá dokonale úplne všetko a vždy ide na plné pecky. Asi ani komentáre k tomu, ako je Taliansko skorumpované a politika špinavá hra, špeciálne Talianov šokovať nebudú a Slovákov a Čechov už vôbec nie. Na druhú stranu celkom fungujú paralely medzi umením filmu a politiky klamať a jednotlivé vzťahy oboch pánov so svojim okolím. (07.10.2017)

Nie je to môj štýl pozerať na nejakú drámu so suchým humorom, ktorá sa točí okolo vážnych vecí, no pritom tiež nie je nejako objavná vo veciach a použité motívy sú tiež párkrát omleté. Tie rôzne dialógy a scénky ma dosť unavovali, vlastne ako film o vyhoretom politikovi by sa to dalo zobrať, keby však tam nebol ďalší, ktorý vyhoretý nebol. Krásne to ukázalo nielen opotrebenie sa, ale aj to, že politikom nemusí byť všestranný odborník, stačí že má nejaké vlastnosti a ľahko môže byť aj ovládateľnou bábkou, či psychopatom alebo sociopatom, ktorý však vie ťahať figúrkami. Film bol pre mňa nezáživná nuda s múdrosťami, ktoré by som zvýraznil inak, či niečo k nim pridal, takto nemám z filmu zážitok, neberiem si z neho nejaké poučenie, no oddýchol som si svojsky pri tom hľadaní sa politika a človeka, aj keď neviem, či zrovna našiel správnu odpoveď. (17.12.2013)

Další jakoby lehce poetický, ale zároveň odlehčený italský film, ve kterém jasně vévodí Servillo, kterého si nyní můžeme dopřát i ve dvojroli. Je však otázka, v čem si ho vlastně dopřáváme? V politickém dramatu na nože? V boji o psychické zdraví? A nebo jenom taková ta klasická italská seance zachycující momenty italského života? Kdo ví? Já to bohužel přímo nezjistil. Což je škoda. Film byl pro mě naladěný na velice správnou vlnu a stačilo málo, aby mě nějak dorazil do skvělých pozic, aby se mi definitivně líbil. Asi hrálo i roli, že i když se druhý bratr jevil jako čerstvý vánek novoty k lepšímu, tak by člověk čekal i nějakou větší upřímnost nebo i ironičnost. Ta nepřišla. A to byl takový ortel smrti. (01.03.2021)