Ať žije svoboda

Takový trošku Dave po italsku. Jen s tím rozdílem, že se neprohodí prezidenti, ale předsedové největší opoziční strany v podání velmi podobných bratrů. Zajímavý námět, který těží ale hlavně z výborného hereckého výkonu Toni Servilla, na kterém tenhlee film stojí a také padá. Bez něho by to byl jen veskrze průměrný snímek, tak maximálně na trojku, ale s jeho výkonem musím jít pochopitelně o jednu poctivou hvězdu výše. (27.09.2015)

Snění je naštěstí připuštěné za všech okolností… Když se dostane podivín do velkého světa, zpravidla obhajuje naivní ideály – stalo se to ve filmu Byl jsem při tom nebo Dave a spadl do toho i neodolatelný filozof Ernani v podání Toniho Servilla. Tyto filmy tlumočí postoje tvůrců a společnému úsilí nic neschází: Ať žije svoboda je vtipný, přiměřeně vážný a dostatečně závažný snímek, který většině diváků pravděpodobně zvedne náladu. K politice nepřistupuje s nasupenou vidinou zdrcující kritiky, nýbrž empatickou snahou porozumět obtížné službě. Opakovaně skloňované slovo „únava“ má vysvětlit ústup vizí, nedostatečnou průbojnost, apatii, korupci atd. Únava má být reakce na stav věci, smutným důsledkem nastolených poměrů. Jenže snímek obhajuje neobhajitelné a vytváří z politiky vakuum. Režisér Roberto Andò netematizuje stranická omezení, nezbytnost kompromisů, každodenního relativizování vlastních ideálů ve prospěch společného cíle. Vůbec není jasné, zda je zdejší (levicová) strana mocenským nástrojem jednoho muže či neovladatelný organismus dlouhého šiku hochštaplerů, kteří politiku Ernanimu brání v rozletu. Absence těchto mechanismů činí nápravu „nového“ Ernaniho strašně naivní. Je to přesně takové, jak si unavený volič přeje. Leč nemožné, protože se zamlží asi sto padesát omezení, před nimiž by filozofující Servillo stál. Podobně zjednodušená je druhá zápletka – politický exil politika Ernaniho se zřejmě hodlal inspirovat papežským zběhnutím (Habemus Papam), bohužel se ale točí v kruhu a mimo pár vtípků nic nenabízí. Tento film je tak naivní a politika v něm černobílá, až mě to dojalo. Pakliže může někdo toto pole ještě stále pokládat za prostor plný unavených idealistů, zřejmě není naše situace tak beznadějně cynická. Více takových filmů. (MFFKV 2013) (01.10.2013)

Námět není nijak originální; vezměte si například filmy jako Dave nebo Moon Over Parador. Film jako takový se ale velmi příjemně sleduje a to částečně i proto, že neoblíbený politik Enrico tentokrát není ztělesněním všeho zla, jak tomu bývá u jiných, tématicky podobných filmů. Hned jak vypadne ze světa přetvářky a stáhne se do ústraní, působí natolik sympaticky, že mu až přejete, aby se ze svých chyb poučil a zas se politiky vrátil zpět. Toni Servillo zvládá titulní dvojroli skvěle, na letošním MFF Karlovy Vary ho ale můžete vidět ještě v jednom, o něco lepším filmu: Sorrentinově Velké nádheře. (01.07.2013)

Vďaka tohtoročnému KVIFF 2013 som si obľúbila, priam zamilovala, herca Toni Servillo. To je jednoducho človek, ktorý bol predurčený hrať a keď ho vidíte na plátne máte chuť sa ho dotknúť a celú jeho tvár prehmatať a nebudtee veriť vlastným očiam, že tak výrazná tvár sa mohla stvoriť. To ako dokáže meniť mimiku tváre je v tomto filme veľmi význačná. Pretože vďaka tomu najmä spočíva čaro a vtip tohto filmu. Celkom zaujímavý nápad natočiť film o dvoch rozhádaných bratoch, dvojčatách, z ktorého jeden sa rozhodol pre politiku a druhý pre sofistikované bláznovstvo. Kdežto ich vzťah na prvý pohľad veľmi chladný, má omnoho silnejšie zákutia, ako sa môže zdať. Ja som sa naozaj pobavila a Toniho som si vo filme naozaj vychutnala! Veľké plus za Verdiho Sinfoniu z La Forza del Destino! (05.07.2013)

Další jakoby lehce poetický, ale zároveň odlehčený italský film, ve kterém jasně vévodí Servillo, kterého si nyní můžeme dopřát i ve dvojroli. Je však otázka, v čem si ho vlastně dopřáváme? V politickém dramatu na nože? V boji o psychické zdraví? A nebo jenom taková ta klasická italská seance zachycující momenty italského života? Kdo ví? Já to bohužel přímo nezjistil. Což je škoda. Film byl pro mě naladěný na velice správnou vlnu a stačilo málo, aby mě nějak dorazil do skvělých pozic, aby se mi definitivně líbil. Asi hrálo i roli, že i když se druhý bratr jevil jako čerstvý vánek novoty k lepšímu, tak by člověk čekal i nějakou větší upřímnost nebo i ironičnost. Ta nepřišla. A to byl takový ortel smrti. (01.03.2021)