Architektovo břicho

Zdejší obsah nazývá Architektovo břicho rafinovaným dílem a mně nezbývá, než souhlasit. Kdesi po půlhodině jsem si uvědomil, že mě to dost baví sledovat, formální nápady jsou nesmírně zajímavé, prostředí intelektuálních umělců v Římě mně od pohledu poutavé (velké tleskání bijícím zvonům před fontánou je coby parodický odkaz na snoby prostě kultovní :D ), ale že se mě to jaksi hlouběji nedotýká. S plynutím filmu jsem se nicméně stále více dostával do psychologie hlavní postavy architekta Kracklita s notorickou bolestí břicha a čím vše déle trvalo a gradovalo, tím víc jsem začal také pociťovat zvláštní tichou emocionální bolest a současně mě ten film s každou další scénou stále více fascinoval, že po skončení můžu klidně zatleskat stejně vřele (možná jen mírně důstojněji :)) jako Brian Dennehy k závěru na fontáně. :-) Peter Greenaway měl opět svůj film náramně promyšlený po formální i obsahové stránce, jak postupně stále více proniká do psychologie hlavní postavy, jak (opět) propojuje děj s výtvarnou stránkou, která tentokrát vedle hraných parafrází klasických maleb nabízí i spoustu dalších „ornamentů“ v podobě soch, staveb, fotografií nebo ručně psaného písma, jak graduje hlavní téma směřující od fyzické bolesti k psychické proměně, postupně nutného smíření s pomíjivostí svého života a své osobnosti (včetně smíření s již předem nastupující náhradou) a současně přeci jen k vyplnění si alespoň jednoho vytouženého cíle – za což jsem rád, že snímek ani navzdory jistým zvratům nekončí zcela pesimisticky. Pan režisér mě tímto po včera viděném Kuchaři, zloději, jeho ženě a jejího milenci nadchl už podruhé a díky těmto dvěma filmům musím definitivně uznat Greenawaye za dalšího z řádky skutečně osobitých režisérských mistrů, na sledování jejichž další tvorby se nechávám s radostí pozývat... a Brian Dennehy podal s postupnou proměnou své postavy se silným vnitřním bojem rovněž bravurní výkon. [90%] (17.05.2023)

Klasické vzdělání (či spíše vzdělání v klasickém umění) z Greenawayových filmů dýchá v každém záběru, jen málokterý filmař by si troufl podat subjektivní příběh o architektovy na pozadí/ skrze analýzu klasické evropské kultury, představované pro většinu lidí (filmového i reálného světa...) architektem zcela neznámým. Autorův smysl pro obrazové analogie a metonymie prostupuje (jako vždy) celý film, zde je vystavěn na základní ose: Boullého architektonický návrh Cénotaphu (1784) je přirovnán ke břichu - břichu jako symbolu poživačnosti, nenasytnosti apod. klasické evropské kultury (děj se odehrává v Římě...) - břicho se stává obsesí pro Kracklita a ten je nucen, i skrze svou vnitřní identifikaci s Boullém, prožít na vlastní kůži dějiny této kultury. A to se vším všudy = intrikami, egoismem, zákeřností, zradou, ale na druhé straně i s vytrvalým bojem za svůj cíl, sebedestruktivním idealismem, snahou o dosáhnutí (nemožné) dokonalosti atp. Boullé se opravdu stává Kracklitem a naopak, 18. století vchází do toho dvacátého. Z kinematografického hlediska nutno vytknout (jak píše Madsbender) symetrickou kompozici záběrů, dokonale evokujících dispozice klasické architektury. (26.01.2015)

Tento Greenawayův snímek se asi nejvíc ze všech blíží tomu, co považujeme za "normální" film. Brian Dennehy hraje hypochondrického architekta, kterému se v jeho posedlosti slavným francouzským architektem Ettienne-Louisem Boulléem (1728-1799) pomalu rozpadá pod rukama profesní i milostný život. Pokud se zajímáte o římské památky a kunsthistorii, neváhejte. A při skládání hudby zaskočil za Nymana belgický minimalista Wim Mertens, a to víc než zdařile. (01.03.2006)

Brian Dennehy ukazuje od začiatku full frontal, full side a full back. Potom začne vracať. Našťastie Brucho architekta ponúka omnoho vkusnejšie symboly, ale najdôležitejšia je tu kamera a jej úžasná kompozícia záberov. Symboly tu nemusia mať nutne jednoznačný výklad, ale asi viacerých napadne asociácia medzi bruchom, ktoré prináša smrť a bruchom, ktoré prináša život, alebo falický tvar obeliskov a architektovou neschopnosťou uspokojiť svoju ženu. Greenaway týmto filmom urobil pre Rím toľko, čo Fellini so Sladkým životom. Len škoda, že nie je tento film natoľko známy. Je to také klasické snobské umenie, ktoré veľa ľudí odsúdi ako nudu, lenže na rozdiel od mnohých "umeleckých" pozérov Greenaway si je toho vedomý a jedná sa tak o veľmi sebavedomé snobské umenie. Netreba zdôrazňovať, že sa jedná o životnú úlohu Briana Dennehyho. Aspoň čo sa týka hľbky postavy a jeho výkonu. (04.09.2013)

Filmom Petra Greenawaya som zhodne pridelil po dvoch hviezdičkách. S jednou výnimkou, a tou je Brucho architekta. Dnes som si tento film, o ktorom Anderton napísal, že ide o "snobské umenie" letmo pripomenul a zladil jeho hodnotenie s ostatnými. Nemám záujem zlaďovať sa s ostatnými (väčšinou), ak je to na úkor môjho názoru. (24.10.2020)