Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
nejméně vhodná volba filmu ke sledování ve stavu vysoké únavy a spánkové deprivace. těžká únava a rezignace sálají už ze samotného filmu, ačkoliv jsou převážně jiného druhu - jde o hlubokou životní melancholii, jaká snadno bují v citlivých duších žijících bez lásky, ideu života jako mrákotného stínu, který zůstává člověku coby památka na něco minulého, zpola zapomenutého, možná nikdy docela nepřítomného. časté a náhlé, ničím neuvozené retrospektivní odskoky mohou budit zdání nadbytečných přerušení, zatímco právě v nich dospívá film ke svému naplnění. v nich a v křehkých momentech, které spolu Ilja Iljič s Olgou sdílejí. /// literární vstupy vypravěče usilují o odstup a objektivní vnímání postav a jejich počínání, zatímco "šmátravá" kamera Pavla Lebeševa a extatická hudba Eduarda Artěmjeva působí zároveň v opačném směru - čistě filmovou metodou přibližují postavy divákům citově a intimně. zejména práce s barvou, velikostí záběru, jeho zasvětlením a snivé jízdy kamery - tolik typické pro Michalkovovy filmy - pomáhají ilustrovat citový život Gončarovova (ne?)hrdinského Oblomova a dodávají na hloubce přemýšlivým dialogům, střetům hodnot a reflexi jistých sklonů jistých lidí... anebo snad člověka jako takového. ()
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
Nestáva sa často, aby bola hlavná postava filmu tou najpasívnejšou postavou filmu vôbec. Pre niekoho, ako napríklad ja, je Oblomov aj najzaujímavejšou postavou. Ale nebol by tak zaujímavý, ak by nebol konfrontovaný so svojim antagonistom Štolzom a nebol zaľúbený do energickej ženy. Michalkov prekvapivo po Nedokončenej piesni adaptuje nie nepodobnú látku o poznanie bližšie divákovi a ten si ani neuvedomí, že to celé trvá značne cez dve hodiny. Ak vás Oblomov nezaujme, tak si aspoň z filmu zoberiete poznanie, že ničnerobenie je to najhoršie, čo môžete v živote robiť. ()
Teď, když jsem viděl film znovu, zaujalo mě v něm zejména téma vlivu rodičovské lásky na utváření osobnosti dětí. Na jedné straně je tu Oblomov, kterému se dostává naprostého přijetí z matčiny strany; je to láska hřejivá a poutající, předznamenávající hrdinovu budoucí pasivitu, lenivost a neschopnost samostatného odpovědného rozhodnutí. Na druhé straně je tu Stolz, v jehož životě je dominantní otcova láska, navenek chladná a odmítavá, vedená touhou po synově osamostatnění. Druhý hrdina se oddává horečné aktivitě - podvědomě se tak snaží naplnit otcův sen a zasloužit si jeho přijetí. ()
Michalkovovo zpracování vyznívá zcela opačně než původní Gončarovův román. Oblomov je prototypem zbytečného člověka, do ničeho se mu nechce, nic ho nezajímá a pravděpodobně by celý svůj život prospal, kdyby ho z lenošení a nezájmu nevytáhl jeho německý přítel Štolc. Teprve až silné citové pouto k dívce Olze dokáže změnit Oblomovův postoj k životu a ukazuje se, že není tak zbytečný, nýbrž že je to v jádru dobrý člověk. ()
Reklama