Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Film vypráví o muži jménem Oblomov, který je „nejzbytečnějším člověkem“ jakého si jen dovedete představit. Nic nedělá, celé dny se jenom válí a jí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijede jeho kamarád z dětství, který je Oblomovým pravým opakem - mužem činu. Dá Oblomovi chuť do života a seznámí ho s dívkou, do které se Oblomov později zamiluje. Dívka Oblomova také miluje, přesto však jejich láska zůstává nenaplněna. Oblomov na konci umírá a dívka si bere jeho kamaráda z dětství. Film mne velmi zaujal zobrazením postavy Oblomova i jeho neskutečnou proměnou ze „zbytečného člověka“ v člověka aktivního a radostného. Film si také krásně hraje s prostředím. Nejprve vidíme pouze Oblomovův ošuntělý byt, ze kterého se odmítá hnout, ale později, s tím, jak se mění jeho nálada a přístup k životu, se přesouváme do krásné, svěží přírody, což jen podporuje náš dojem změny, která u Oblomova proběhla. ()
2/10 Na můj vkus opravdu až moc pomalé tempo vyprávění o zbytečném človeku v carském Rusku, který nic nedělá, tím pádem nic nepokazí a všechno je v pořádku. Renta z rodičovských statků stačí na vydržování jednoho oddaného sluhy a nájmu bytu s pohodlnou postelí, takže se mladý šlechtic může oddávat snění jak se proslaví a nebo vzpomínkám na své bezstarostné dětství na rodičovském statku. Z tohoto blahobytného způsobu zabíjení času i sebe sama je ale vytrhnut akčním přítelem, který mu dočasně nalinkuje zcela jinou životní dráhu a pokusí se ho probudit zpátky do života. Oblomov poznává kromě nového zdravého prostředí na venkové i cit již dlouho neopětovaný a snad i zapomenutý - lásku k ženě svého nejlepšího přítele. Ta ale zůstávaá stejně jako spousta jeho jiných snů a tužeb jenom ve fantazii a všechno se pomalu začíná vracet do starých kolejí. Dobré scény: rozmluva o životním směřování v sauně, neúspěšný pokus o změnu jídelníčku, loučení při odjezdu do cizny, rozmluvy se Zacharem. ()
Vizuálně velmi poetický film, jinak ale pro mne celkem nudný děj. Tabakov jako představitel Oblomova se mi zdál nevhodný, byl spíše karikaturou a ubíral na věrohodnosti. Gončarova jsem nečetl, ale zde ve filmu se mi zdálo Oblomovovo "filozofování" dosti plytké. Kdyby byl film o hodinu kratší, byl by lepší... ()
Bezpochyby umělecké - a adekvátně poetické, leč zároveň i neskutečně úmorné ... skoro až k nepřečkání. Nedokázala jsem se jen tak DÍVAT - musela jsem se nějak odreagovat, abych to celé přežila a uchovala si duševní zdraví. Takže jsem ŽEHLILA, vážení přátelé - ne nějak dramaticky úporně (a úsporně), aby za mnou byl vidět kus PRÁCE ... spíš jen tak lehce, nezávazně, abych se osvobodila - od Oblomova a jeho světa ... a přitom jsem s trochou sadomasochistického uspokojení sledovala, kterak se lze PROTRPĚT životem. Mám pochopení pro hlavního "hrdinu" ... pro všechny ostatní důležité i nedůležité postavy ... dokonce i pro ty, kteří zachytili jejich filmové osudy na filmové plátno - leč víc jak 3* nikomu z nich z mého pohledu nepřísluší. ()
Oblomov - film, Michalkův dvouhodinový opus servírující na talíři jeden z prototypů zbytečného člověka, měl tu smůlu, že byl viděn divákem, kterýžto k filmům poslední dobou zaujímá chladný vztah, a to ještě takto po ránu hýří onen nevděčný čumil a pošetilý pisálek v jedné osobě eufemismy - možný závěr: ne že by byl Oblomov špatným, průměrným, nicneříkajícím snímkem, omylem Nikitovy produkce, přešlapem, ne to ne, autor komentáře přiznává, čímž si žádá, aby jeho hodnocení nebylo bráno s relevancí, jíž si nezasluhuje, že sledoval nepozorně, povrchně, nebyl s to vstřebávat, nebyl v tom správném rozpoložení, jež je k podobnému filmu nutností; budete se mnou namnoze souhlasit, že obecně vzato je správné rozpoložení nutným předpokladem při sledovaní jakéhokoliv ne-oddechového výtvoru, to jen na okraj, bystřejší si již mohli povšimnout, že mně komentáře slouží i k teoretizování, lacinému, vulgárnímu či nevyspělému, přesto teoretizování. ___ Oblomov - postava, Ilja Iljič, je k sežrání i spráskání, jeho neschopnost konat je mne blízká, rozuměli bychom si, hypotéza, jsme přeci Slované a máme náturu holoubka, jak pravil Herder, bratr bratru, sestra sestře, bratr sestře, sestra bratru - dobrá hospodyňka přes plot pro pírko skočí, ne tak Oblomov, ten se bude válet na sofa a nechá se obsluhovat Zacharem, sluhou, jenž by v poklidu mohl sloužit hradnímu pánu chátrajícího hradu, zapadl by (nejen do kuchyně) - hmm, tak škrtám, spíše bych si rozuměl se Zacharem a úplně nejvíc s Naděždou Krupskou, ehmm, s Olgou Sergejevnou, prala by mne kaťata, kdyby Zacharovi docházel dech, přeci jen už je v letech, k čemu jinému by též byla, čím může posloužit středostavovská dětinsky se chovající Ruska? ___ Český dabing je uchu lahodící, hlavně vypravěč, myslím, že to byl Eduard Cupák, ruku do ohně bych za to však nedal, ale co, já bych ji tam nedal, i kdybych si byl panem Cupákem stoprocentně jist. 55% ()
Reklama