Zahrada Finzi-Continiů

"Abys opravdu pochopil život, porozuměl světu, musíš zemřít. Alespoň jednou. A a tak je lepší zemřít mladý, když je ještě čas se vzpamatovat a znovu žít. Když zemřeš starý, je to o to horší. Proč? Není čas začít znova od nuly. A naše generace udělala tak mnoho, mnoho chyb…" Nenápadný, ale o to silnější příběh o tlaku fašismu, o tom, jak historie manipuluje s člověkem a jeho chrakterem, o svědomí a také o lásce. "Zahrada Finzi-Continiů", jinak doklad všestrannosti Vittoria de Sicy, mi jakýmsi obloukem připomenul to nejlepší z Viscontiho, taky to, proč mám tak ráda poválečnou italskou kinematografii. Malý velký film. (23.01.2010)

Vittorio De Sica se částečně vrací k neorealismu a naplno ke svým závažným tématům. Jeho portrét Ferrary let 1938-1942, zaměřený na situaci židovské aristokracie - především rodiny Finzi-Continiů - je jednou z nejsilnějších a nejpovedenějších Sicových fresek. V centru dění stojí patrně krásná Micòl, která se zmítá mezi třemi muži - svým bratrem, přítelem z dětství Giorgiem a Brunem, k němuž se cítí tělesně přitahována nejvíce. Především její vztah k Giorgiovi je vylíčen velmi intenzivně, plně a zajímavě, a to i z jeho perspektivy. Díky tomu, že se snímek může pochlubit silným a s přehledem zpracovaným tématem, galerií osobitých postav a výtečnou Sicovou režií, lze ho směle řadit k starším neorealistickým perlám Vittoriovy tvorby. (02.09.2006)

Trochu jsem se obával, co zase tohle bude zač, bál jsem se toho, že to bude příliš evropské, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, jak je možné natočit film o židovské rodině před válkou v Itálii. Je to historické, je to uvěřitelné a není to zbytečné citové vydírání. I tak si ale myslím, že na film rychle zapomenu. (31.07.2015)

Ach, ne... Vážně by mě nenapadlo, že Vittorio De Sica, který si ve své komedii/parodii Hon na lišku (1966) docela trefně utáhnul z různých vyprázdněných rádoby artových filmů, filmařů a kritiků, natočí o 4 roky později snímek, který místy přesně takový film i připomíná. Akademici z Berlína i USA se poklonili s připravenými soškami, ale já si nemohu pomoct, neb tohle drama mi připadalo co do vykreslení postav velmi povrchní a zpracování podané (snad až na samotný závěr) bez silnějších emocí. Holokaust přitom určitě považuji za jedno nejsilnějších témat dějin minulého století, ale pokud právě film s tímhle tématem budí spíše chladné dojmy a jeho sledování nudí, o to více zamrzí ten promarněný potenciál. Navíc až na otce rodiny Finzi-Continiů zde židovské postavy, resp. jejich protagonisti na čele s Dominique Sandovou, vůbec nevypadají a ani ničím nepůsobí jako Židé. A je mi líto, ale za pěkné prostředí, občas zdařilé záblesky vizuální stránky a několik silnějších momentů uprostřed dlouhé ušmudlané poetiky tenisu a bicyklování mladých či zámožných majetků starších, nemůžu dát vysoké hodnocení. Ani díky závěru, který na mě zejména ve scéně se setkáním v čekárně i zapůsobil, jsem se nakonec nedokázal vyšplhat na 3 hvězdy. [50%] (14.06.2021)

Cože? Akademie? Žebříčky? Tohle bylo naprosto v jiném proudu, než ke kterému mám filmový obdiv a směřuji své hodnoty. Unylá nuda, která se rochní v nezajímavosti a obyčejnosti, bohužel je trefou do černého jak vnímám a odsuzuji italský neorealismus. Tento žánr je pro mě jak minové pole, v poslední době jsem se nástrahám úspěšně vyhýbal a viděl spoustu obohacujících klasických snímků, které se mi vysloveně líbily. Ale tenhle šrapnel mě na nějaký čas z Apenin odežene. Při poslechu toliko nefilmové hudby a sledování kolomazí namazané kamery jsem krvácel. Ne všechny filmy jsou pro každého. 15 % (17.09.2015)