Slečna učitelka

Tak takhle slečna, převlečená za učitelku, je ztělesněné zlo. Krutost, kterou zde excelentně předvedla Jeanne Moreau, je mrazivá, od samého začátku mi z ní bylo špatně (rozmáčknutí vajíček a vrácení do hnízda). Hlavní mužská postava Manou (Ettore Manni) je s politováním trouba, který si neuhlídá ani svůj vlastní poklopec a je naivnější než já, takže ani s ním nelze sympatizovat. Jediný, kdo měl moje pochopení a získal mou přízeň, byl malý Bruno (Keith Skinner) a ten plivanec bych po něm nejspíš zopákla.. V každém případě se jedná o snímek, do kterého se zub času nezakousne, nemůže, to, co ukazuje, je tu stále.. (19.02.2020)

Když Manou zmizí, přestanou požáry, povodně a trávení dobytka; zmizí vše zlé a ničivé. Tak to vidí vesničané - a tak to v podstatě také je. Žádný z nich však nevidí (kromě Manouova syna, který ze všeho jen zmatený), že cizincem tu není jen Manou, ale také učitelka (Slečna - Mademoiselle). Tu bezelstně přijímají do svého středu, kdežto jeho odmítají i přes pomoc, kterou jim poskytuje ve chvílích "neštěstí". Důvod je zřejmý... V expozici se to vypadá na jasně rozdané karty: Slečna je sadistka a Manu (jak jinak) maniak. V závěru pak, především v dlouhé pasáži společné milostné noci, se projevuje sado-masochistický charakter obou. Co bude nakonec v převaze? Sadistické "ANO", kterým Slečna perverzně obviní Maoua ze znásilnění a zpečetí tak jeho osud. Syn se přepásá otcovým opaskem a odchází možná na svou první dřevorubeckou štaci, Slečna odjíždí se slávou z vesnice. Závěrečný plivanec (syna směrem ke Slečně), je však už jen adolescentním gestem. (29.07.2014)

Mademoiselle je sestra Huppertovej postavy z Maliny, či Pianistky. A prostredie akoby reminiscenciou Pani Bovaryovej. Film je veľmi literárny, cítiť, že v pozadí existovala predloha, no akosi to nevadí, situácia je totiž skvele vystavaná. A kamera je ohromne výtvarná, do-seba-ponorená, no nie rušivá. Tempo rozvláčne plynie, no dýcha cezeň vidiecka krajina. Zvláštne, ako sa film neponára do psychológie ani jednej z postáv, iba ich zobrazuje a ukazuje nám, ako to niekedy na svete chodí. (07.03.2014)

Britský majster svojho remesla, Tony Richardson, ma počas takmer dvoch hodín → naprosto pevne pripevnil do filmového zveráka, z ktorého sa mi jednak nepodarilo nikdy poriadne vymaniť, keďže bol tak zručne zatiahnutý, že až keď som následne povinne absolvoval túto mimoriadne depresívnu exkurziu, a to trajektóriou cez istú, menšiu, francúzsku dedinku, mimochodom na míle vzdialenú od idylického Vlkolínca, tak sa rozhodol, že tento vskutku brutálny "zveráčik", predsa nakoniec povolí, no zároveň mi tiež i zvučným hlasom oznámil, že pravdepodobne budem celým týmto dianím, povedzme tak trochu poznačený, za čo sa mi teda ospravedlňovať vôbec nemieni, pretože ma skrátka dopredu varoval, aby som si proste dával na toto „Dievčatko so zápalkami”, obzvlášť veľký pozor, v inakšom prípade by som sa mohol veľmi škaredo (p)opáliť... A to ešte ani zďaleka nie je úplne všetko, lebo taktiež dôjde i na úvodnú potopu, ktorá môže síce vyzerať iba na takú obyčajnú, záškodnícku hru, že sa jej nebude prisudzovať príliš veľká váha, no určite neostane bez akejkoľvek odozvy, pritom až s príchodom už zo stredovekých čias tak strašne obľúbeného → arzeniku, sa konečne samotná úroveň sociopatického správania → vyšplhá na totálne maximum, čo taktiež rovnako priamo pociťujú i miestni, už tak nervózni obyvatelia, ktorí medziiným majú až tak extrémne našponované nervy, že ich vonkoncom nič nezastaví pred tým, čo majú vo svojom úmysle... Ako ste si mohli doteraz určite všimnúť, aj recenzent, sa úmyselne vyhýba v okatom spoilerovaní filmového deja, v ktorom ho niekoľkokrát sprevádzali tieto úmyselné činy danej postavy, ktoré o to lepšie na diváka (za)pôsobia, lebo je im dopriata priam neuveriteľná, audiovizuálna stránka, ktorá ho normálne paralyzovala ! Kameramanovi Davidovi Watkinovi, sa totižto podarilo prostredníctvom svojej unikátnej kompozície obrazu, dosiahnuť nevídaných rozmerov, a to práve vďaka svojej ponurej čiernobielosti, ktorá nielenže podčiarkuje atmosféru filmu, z ktorého divák väčšinou nemá dobrý pocit, ale zároveň i podtrhuje film ako celok, po ktorého skončení, sa budete cítiť, ako obarení horúcou kávou ! Áno, a podotýkam, že sa skutočne jedná o "silnú kávu", na ktorej si najlepšie pochutnávajú zrovna takí kávičkári, ktorí si (i)hneď uvedomia, čoho sa to vlastne napili...? Našťastie som si na nej mimoriadne pochutnal, no súčasne vo mne zanechala i nejaké stopy. Náročný, kinematografický zážitok, po ktorom sa cítim dosť skľučujúco, že ho odporúčam pre náročnejšie publikum. (30.06.2022)

To je tak, když dámu svrbí, pánové. To se pak dějí velké věci! Velká voda, velké teplo, nebohá zvířátka v rolích obětí. Bezvadná pocitovka s neskutečně uhrančivou Jeanne Moreau. Silné čtyři a opakovaná projekce povinností, ne k pochopení jednoduchého příběhu, ale pro ten zážitek. Film důležitý pro život. // Poučení z filmu - Je třeba pravidelně zalévat a neodmlouvat. (15.07.2014)