Orfeova závěť

Mistrův testament. Těžce uchopitelné a málo docenitelné bez předchozí znalosti Cocteauovy tvorby. Surrealisticky poetické dílo, které ho, dle vlastních slov, odkrývá až na kost. Motiv Orfea a dalších pouhým prostředkem glorifikace významu básníků jako nadčasových bytostí a seznámení diváka, pěkně po lišácku oklikou, s autorem samotným. Lze jen těžce vyjádřit význam básníků, protože jsou odsouzeni k věčnému životu. Navíc, kromě miliardy těžce interpretovatelných symbolů a alegorických hrátek, to byla i docela sranda :) Milující se pár intelektuálů a ošklivý pes u mě vedou (04.03.2011)

Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“ (24.06.2010)

...vždycky si při vzpomínce na toto vybavím Eliotovu zlomyslnou poznámku ke Cocteauovi: "...jiskřil duchaplností... ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to jen zkouška na nějakou významnější příležitost" (Robert Craft, Igor Stravinskij, Deník ze společných cest, Supraphon, Praha-Bratislava, 1968, str. 35). V podstatě pak souhlasím s uživatelem mortak - je to hodně narcistní, nesourodé, teorematické. Nemluví to bez znalosti odkazů a i ty jsou podle mne vymyšleny asi tak, jako kdybych otevřel encyklopedii, zabodl prst a heslo použil do filmu - neprožité je to slovo... Samozřejmě některé postupy jsou z pohledu banality běžné kinematografie hodnotitelné jako výsostně nové, případně úžasné. Nicméně statičnost, staroba a především určitá bezvýznamnost - ve smyslu "bez tahu na bránu" "beze smyslu" - tohle všechno tu novost sráží. Lehkost francouzského espritu se všemi klady i zápory. (15.03.2012)

Film-báseň odkazující na Cocteaův předešlý film Orfeus. Úvahy o životě, poezii a básníkovi. Básník z 18. století (moc sympatický herecký výkon samotného Jeana Cocteaua) uvízl v cestování časem a vyhledá proto vědce, který mu umožní znovuožít v současnosti. Protože ale do tohoto světa nepatří, putuje v šerém bezčasí světem přízraků. Doprovází ho Cégeste, postava z filmu Orfeus. Putují přízračným světem a zažívají těžko popsatelná a mnohoznačná dobrodružství. Setkají se s Heurtebisem (Křehomráz) a princeznou, kteří za trest soudí jiné lidi. Později se básník setká sám se sebou, v kafkovské scéně ho sekretář (Yul Brynner) ujišťuje, že ještě pár minut a setká se s ministrem, prezidentem a králem, kteří ale nikdy nepřijdou. Nakonec se setká se smrtí (v jednom záběru se tu objeví Pablo Picasso) a odchází do podsvětí, cestou míjí oslepeného Oidipa (Jean Marais). Básník má zpočátku dobový kostým, ale v novém světě má i nové šaty. Postupem času je směšován se samotným Cocteauem (mluví o „svých filmech“, policisté chtějí autogram). Film vynalézavě používá záběry pozpátku. V roli třináctiletého vědce se mihne mladičký Jean-Pierre Léaud. (17.04.2007)

Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. (02.05.2011)